Chetitská civilizace vzrušovala historiky odedávna. Fascinovala je především technologickou zručností, zejména v oboru metalurgie. Informace však byly v minulosti kusé. Chetitskému státu se samozřejmě věnovala řada zahraničních autorů. V Čechách byla k dispozici práce ruského historika V.I. Avdijeva „Dějiny starověkého východu“z roku 1955, která se obsáhle věnovala popisu starověkých kultur od Mezopotámie, přes Chetity až po staré civilizace v údolí velkých řek v Indii a Číně. Jednou prvních českých knih o Chetitech, která poskytovala komplexní pohled na tento národ byla Zamarovského práce „Za tajemstvím říše Chetitů“ z roku 1961 a 1964. Kniha poskytla ucelený názor nejen na problematiku osídlování Malé Ásie ale i celého blízkého východu. Za prostudování stojí práce akademika Josefa Klímy, týkající se Mezopotámie. (Lidé Mezopotámie z roku 1976). Jednou posledních českých prací, která se věnuje celoživotnímu dílu předního českého chetitologa Bedřicha Hrozného, je biografický román Miroslava Slacha. Chetitština je mrtvý, nejstarší zaznamenaný indoevropský jazyk. Kolem roku 1917 byl tento jazyk rozluštěn českým vědcem Bedřichem Hrozným.
Stručná historie Chetitů
Přibližně v období 1650 až 1200 před naším letopočtem, indoevropský národ Chetitů vytvořil mocnou říši, která se rozkládala na území dnešního Turecka, Sýrie, Libanonu a Palestiny. Hlavním městem říše byla pevnost Chattuša. Chetité byl národ mistrných odlévačů kovu. Ve své době dominovali vojensky v oblasti Malé Ásie, neboť byli technologicky vyspělou a kulturou, jež v době, kdy ostatní národy měli bronzové zbraně, měli Chetité zbraně železné. Jejich nejčastějším rivalem byl starověký Egypt. Nejslavnějším střetem s Egyptem, byla bitva u Kádeše zhruba v roce 1274 př. n. l. Konec říše Chetitů přišel nečekaně kolem roku 1200 př.n.l., kdy Chetité polehli náporu tzv. mořských národů. Říše byla rozvrácena a Chetité přežívali v opevněných městech až do roku 717 př.n.l. , kdy padla jejich poslední výspa, pevnost Karchemiš. V sousedství říše Chetitů v průběhu starověku vznikly a zanikly další významné státní útvary.(Egypt, Asýrie Mitanni a další.)
Chattuša a Alaca Höyük
Hlavní město chetitské říše se nachází v Boğazkale. Boğazkale je město a správní území, které leží v západním Turecku, 87 km od města Corunm. Město má dnes asi 2000 obyvatel. Ve starověku se v místech dnešního města Boğazkale nacházelo chetitské hlavní město. Lokalita je velmi odlehlá a volíme dlouhou a vyčerpávající cestu autem. Do Boğazkale se lze vypravit z Ankary anebo z významného islámského střediska Konya. My jsme volili autem cestu z města Konya. V Boğazkale nás přivítalo slunečné počasí a teploměr ukazoval 50 stupňů Celsia.Pevnost Chattuša byla chráněna mohutnými kamenými hradbami o délce 6 km. Historici odhadují Chattuša byla osídlena již v době bronzové. Domy byly zhotoveny z cihel nebo z hlíny. Kámen byl používán na stavbu svatyní. Chattuša byla významnou křižovatkou obchodních cest. Nejvýznamější obchodní partner byl Egypt. Vzájemné komplikované vztahy Chetitů a Egypta mistrně popisuje v literárním díle „Egypťan Sinuhet“ finský romanopisec Mika Waltari. Procházíme místní muzeum se stovkami artefaktů a nikde bohužel nenacházíme ani zmínku o českém vědci Bedřichu Hrozném.
Jedním z největších děl zde je „Lví brána“, jedna ze dvou, kterými se vcházelo do areálu. Dále lze v nedalekém sídle Alaca Höyük obdivovat bránu Sphinx. Název Sphinx pravděpodobně pochází z Egypta.
Skalní svatyně Yazilikaya
Nádherná svatyně s množstvím unikátních vyobrazení vytesaných do kamene, byla objevena pro svět v roce 1834 Charlesem Taxierem. Svatyně se nachází asi 1,5 km od Velkého chrámu v sídelním městě Chattuša. Sestává se z několika komor a ústředním motivem vytesaným do skály, je vyobrazení pochodujích chetitských postav.
Chetitské památky jsou v okolí Boğazkale rozmanité a v jeho blízkosti se nachází celá řada dalších chetitských sídel jako například Alaca Höyük, kterou jsme rovněž navštívili.
Historie odkrývání chetitské kultury začala v roce 1834 a archeologické zkoumání pokračuje dodnes. Je pro nás ctí, že na výzkumu této starověké kultury se významě podílel i český orientalista Bedřich Hrozný.
