František Bílek je znám jako velmi všestranný umělec – je autorem mnoha soch a plastik, kreseb, maleb a grafických listů, ilustrací i knižních vazeb, nábytku, keramiky i jiných užitných předmětů a v neposlední řadě i architektonických návrhů. Jeho nejvlastnější tvorbou, po které nejvíce toužil a kterou se asi i nejvíce proslavil, byla ale monumentální plastika. Bohužel k realizaci těchto vytoužených děl se dostával jen omezeně, protože zakázek na veřejné pomníky, které mu byly svěřeny, nebylo mnoho. Z vlastních prostředků sice vytvořil několik monumentálních prací (soubor Budoucí dobyvatelé, pomník Komenského, výzdoba chrámu sv. Václava v Praze, Modlitba nad hroby na chýnovském hřbitově u Tábora atd.), ale i zde byl limitován svými možnostmi při nutnosti uživit rodinu, protože nikdy v životě nedostával žádný stálý plat, vždy byl umělcem na volné noze.
Jednou oblastí, kde se mohl rozmáchnout a do určité míry své sny o monumentálních dílech realizovat, byla funerální plastika. Jak k tomu uvádí Bílkův švagr Vilém Nečas v teprve nyní vydané knize vzpomínek: „Tato jeho příležitostná díla náležejí k nejkrásnějším dílům hřbitovního, funerálního umění a zaujímají i v Bílkově tvorbě místo svrchovaně důležité a význačné… Toto hřbitovní umění bylo Bílkovu srdci blízké. Nikdo nebyl povolanější a způsobilejší, aby hovořil o životě na prahu smrti, aby výtvarně meditoval o tomto tajemném přechodu.“ (V. Nečas: Bílek. Svědectví o bratru Františkovi).
Bílkovy hřbitovní pomníky tak tvoří významnou část jeho díla, ale tím, že nejsou koncentrovány na jedno či několik málo míst, jsou z větší části málo známé. Oficiální soupis Bílkovy funerální tvorby uvádí celkem 65 plastik (z toho nejméně jedna již neexistuje) roztroušených po 38 hřbitovech, mezi něž patří i dva hřbitovy v Libčicích nad Vltavou, které původně zdobily hned tři Bílkovy plastiky.
Na katolickém hřbitově na hrobě rodiny Fischerovy byla v roce 1908 umístěna velká (250 cm vysoká) kamenná plastika Krista, podle nápisu na dolní části též nazývaná „Náš přítel spí, jdu jej ze sna probudit“ (viz Janovo evangelium, vzkříšení Lazara), doplněná nízkou architekturou z cihel a původně bronzovými lampami, které se nedochovaly. V hrobě je pochován Ing. Karel Fischer (1844–1908), jeho žena Antonie, rozená Nykendajová (1848– 1906), a některé z jejich dětí, kterých měli celkem jedenáct.
Další dva Bílkovy náhrobky byly později umístěny na evangelickém hřbitově na hrobech synů Karla Fischera:
• V roce 1923 byl na hrob rodiny Ing. Václava Fischera (1885–1959) umístěn kamenný reliéf (220 x 109 cm) znázorňující postavu muže a ženy v oblacích „Bože, jen v Tobě jest věčné shledání“ (tento nápis je umístěn na reliéfu nahoře). Na podstavci reliéfu je pak typickým Bílkovým písmem vyvedeno: ANTONIE KUČEROVÁ, JOSEF KUČERA, RODINA ING. VÁCLAVA FISCHERA. (Antonie Kučerová, rozená Fischerová, byla sestra Václava.)
• V roce 1937 byla na hrob JUDr. Antonína Fischera (1894–1937) umístěna bronzová plastika „Nářek proroka“ (250 x 80 x 80 cm), znázorňující proroka Jeremiáše, jak na znamení smutku trhá své roucho: stojící prorok v dlouhém šatě a prostovlasý, se zachmuřenou tváří pootočenou doprava, zvedá obě ruce vysoko nad hlavu a chystá se roztrhnout své roucho. I když na plastice dole byl vyveden nápis „Nářek proroka“, od kterého je název plastiky odvozován, v literatuře je tato plastika (od níž se dochoval sádrový model, dnes umístěný ve sboru CČSH v Úpici) nazývána též „Jeremiášův pláč“ nebo „Jeremiáš trhá roucho na znamení smutku“.
Zatímco hrob Karla Fischera zůstává v majetku jeho potomků, zubem času značně poznamenaná socha Krista byla v roce 2006 předána za symbolickou jednu korunu do majetku města, které se díky dotaci postaralo o její rekonstrukci. Tu provedl v roce 2008, u příležitosti 100. výročí úmrtí Karla Fischera, akademický sochař a restaurátor Jan Vích a pečuje o ni dodnes. Plastika je dnes ve velmi dobrém stavu a je výraznou ozdobou katolického hřbitova. Také kamenný reliéf na hrobě V. Fischera na evangelickém hřbitově se nachází v uspokojivém stavu.
Bronzová plastika „Jeremiášův pláč“ či „Nářek proroka“ na hrobě A. Fischera se, bohužel, do dnešních dnů nedochovala, protože v roce 1999 byla vandalsky zničena. Citujme z rozsudku Okresního soudu Praha – západ zn. 2T 454/2002-735 z roku 2003: „Obžalovaný D. V. (nar. 1980)… se uznává vinným, že společně s dalšími spolupachateli v době od 4. 9. 1999 do 14. 9. 1999 odcizili z evangelického hřbitova v obci Libčice nad Vltavou bronzovou sochu „Nářek proroka“, rozbili ji na kusy a odevzdali ve sběrně druhotných surovin v obci Dřetenice, poškodili podstavec sochy a způsobili tak škodu odcizením ve výši 1 050 000 Kč a poškozením ve výši 9 000 Kč.“ Rodinu zastupoval PhDr. Jan Fischer, prvorozený syn JUDr. Antonína Fischera.
Protože pachatel, vedle krádeže Bílkovy plastiky, odcizil nebo se pokusil odcizit ještě v pěti dalších případech hliníkové plechy (při posledním pokusu o krádež byl v červenci 2000 zadržen), odsoudil ho soud k úhrnnému trestu podmíněného odnětí svobody v trvání 2,5 roku se zkušební dobou čtyř let. Zároveň byl povinen uhradit poškozenému J. Fischerovi škodu ve výši 1 059 000 Kč. Cenu plastiky určil znalec. Pachatel si podle svých slov hodnotu sochy neuvědomoval, její hodnotu prý odhadoval maximálně na 50 000 Kč a ve sběrně za ni utržil něco kolem 6 000 Kč.
Soud v rozsudku konstatoval, že „jednáním obžalovaného společně s dalšími osobami pak byla způsobena nejen takto vysoká materiální škoda, ale nepochybně došlo i k poměrně velké kulturní ztrátě, neboť se jednalo o bronzový odlitek secesní sochy jednoho z nejznámějších sochařů té doby Františka Bílka. Takto způsobená škoda je prakticky neodčinitelná“. Spolupachatele se nepodařilo odhalit. Odsouzený pachatel škodu rodině Fischerově neuhradil. Napsal však omluvný dopis, ve kterém projevil lítost a uvedl, že kdyby věděl o hodnotě sochy, tak by ji jistě neukradl a nezničil.
Rozdílný osud tří libčických plastik F. Bílka je celkem charakteristický pro současný stav Bílkovy funerální tvorby vůbec. Najdeme zde díla vzorně udržovaná, díla časem zchátralá a opět zachráněná, díla dnes chátrající a čekající na záchranu (např. některé hroby na Olšanských hřbitovech, které jsou již bez majitele a Správa pražských hřbitovů je nabídla k adopci), i díla zničená díky nekulturnosti a snaze o snadné obohacení.
Přestože jsme se poctivě snažili vypátrat historii vzniku a osud děl Františka Bílka v Libčicích nad Vltavou, má tato historie dosud svá bílá místa. Nevíme například, jak se rodina Fischerova dostala do kontaktu s Bílkem, aby ho v roce 1908 požádala o zhotovení první plastiky na hrob K. Fischera. Ve vzpomínkách Bílkova švagra V. Nečase se sice objevuje jméno slečny Fischerové, která budoucí Bílkovu manželku Bertu a její bratry vyučovala okolo roku 1900 soukromě francouzštině, ale není nám známo, zda měla nějaký příbuzenský vztah k libčickým Fischerům. Naše poznání nebude nikdy dokonalé, ale máme stále co objevovat.
MUDr. František Kožíšek (předseda Společnosti Františka Bílka)
Ing. Petr Fischer (vnuk JUDr. Antonína Fischera, tedy pravnuk zakladatele cihlářské a stavební činnosti Fischerů v Libčicích)
převzato z Libčických novin – duben 2016
Zničená plastika Nářek proroka.
Z rodinného alba rodiny Fischerových.
