Na důkaz toho, že vedu rozhovor se skutečným odborníkem přes armádu, se pokusím stručně popsat jeho vojenskou kariéru. Po maturitě v r. 1966 úspěšně absolvoval náročné přijímací řízení a nastoupil na Ženijně technické učiliště do Bratislavy, které ukončil s hodností poručíka v r. 1969. Poté nastoupil do aktivní služby nejdříve k posádce v Prešově, později v Terezíně a pak v Rakovníku, kde se stal už coby kapitán nejmladším ženijním náčelníkem ČSLA. Po absolvování vysokých škol opustil „své vojáky“, jak je rád nazývá a již jako důstojník štábů na různých stupních velení s jazykovou specializací jezdil po útvarech za účelem kontrolní činnosti. Svou vojenskou kariéru ukončil v hodnosti podplukovníka a po dosažení 55 let odešel do vojenského důchodu. Na výzvu generálního štábu Armády České Republiky vstoupil v r. 1999 po absolvování výcviku do armádních aktivních záloh.
Lidé narození po roce 1989 už těžko budou chápat zlidovělé výroky jako např. vojna není kojná, vojna jako řemen, nebo to okřídlené, že vojna dělá z chlapce muže. Myslíte si, že to tak opravdu při dřívější povinné vojenské službě bylo?
Myslím, protože vojna jako sekundární produkt skutečně vychovávala mladé muže ve věku 19-21 roků k disciplíně, osobní a kolektivní hygieně, zvyšování fyzické zdatnosti, kolektivismu, kamarádství, umění ovládat různé druhy výzbroje, podřizovat se rozkazům a být připraven položit i to nejcennější – vlastní život – za vlast, což je ostatně součástí vojenské přísahy.
Hlavní náplní vojenské služby byla příprava na boj. Je to tak?
Samozřejmě a nebojme se to pojmenovat jasně. Jednalo se skutečně o přípravu na válku, čemuž byla tehdy pro většinu vojáků dvouletá prezenční služba podřízena. Mělo to smysl? Spousta mužů, kteří tenkrát byli na vojně, by vám teď asi řekla, že to byla ztráta dvou let života. Musíme se na to dívat optikou doby před rokem 1989, nikoliv optikou současnosti, jak se často stává. V tehdejším bipolárně rozděleném světě, kdy proti sobě stála dvě jasně vymezená vojenská uskupení Varšavská smlouva a NATO, hrála naše armáda svou důležitou roli pro zajištění rovnováhy sil ve světě a pro zachování míru. Povinností armády je připravovat se v míru na válku, což je součástí nezbytné bezpečnostní prevence.
Letos to bude už kulatých 70 let, kdy žijeme v míru, tedy alespoň v našich zeměpisných šířkách.
Myslím, že si ve světle současných událostí toho dosavadního klidu zbraní u nás budeme vážit čím dál více.
Byl byste pro znovu zavedení povinné vojenské služby?
Nebyl. 21. století je stoletím tak vyspělé techniky a sofistikovaných zbrojních systémů, že by ani intenzivní dvouletá základní služba nezajistila jejich dokonalé zvládnutí.
Takže profesionální armáda?
Jednoznačně. Profesionalizace armády je jediným řešením, jak sledovat vědecký pokrok, průběžným učením udržovat odbornost vojáků a zajistit tak kvalitní ovládání současné vojenské výzbroje a výstroje.
Raději méně pořádně vyškolených vojáků, než stovky pěšáků?
Přesně tak. Dnes již nelze čelit technickému pokroku kvantitou. To by nás vrátilo do období napoleonských válek a „kanonenfutter“.
Rychle lovím v němčině a překládám – potrava pro kanóny?
Překládáte správně. Je to trochu drsný vojenský slang, který ale přesně označuje vojáky, kteří byli posíláni do předem prohraných bojů – rovnou na smrt.
Doufám, že toto známe už jen ze starých válečných filmů, kdy šly řady vojáků s puškami a bodáky proti kanónům.
Nebojte, toto je dnes v západní civilizaci považováno za nemorální a není to součástí oficiálních vojenských doktrín. U nás platí úcta k životu každého vojáka a navíc, moderní voják je příliš drahý s ohledem na náročný výcvik, než aby byl zbytečně posílán na smrt.
Vraťme se raději do současnosti. Často slýchávám názory, že vydržovat si u nás armádu vlastně nemá žádný smysl a že je to zbytečný luxus.
Mít vlastní armádu určitě smysl má. Dokonce to je povinnost státu mít vlastní armádu, která je schopná ubránit teritorium země a obyvatelstvo v ní žijící. Promiňte mi to přirovnání, ale stejně jako pro ostatní živočišné druhy, platí i pro lidskou společnost jasný přírodní zákon. Není-li živočišný druh schopen ubránit své teritorium, je odsouzen k migraci, ne-li přímo k zániku.
Má naše současná armáda kapacitu ochránit naše hranice?
Chránit hranice je primárně úkol cizinecké policie, ale armáda v současnosti na hranicích opravdu slouží. Ne, že by suplovala roli policie, ale slouží ve smíšených hlídkách s policií, neboť armáda na rozdíl od Policie ČR vlastní technické prostředky, které jsou k ochraně hranic státu nezbytné. A ano, naše armáda je v případě nutnosti schopná ubránit hranici našeho státu.
Nedávno jste byl přizván jako expert do televizního pořadu Máte slovo, který byl věnován armádě. Velmi se tam diskutovalo o tom, zda je hlavním důvodem větších investic do naší armády enormní vlna imigrantů do Evropy. Je to tak?
Možné to je, ale armáda byla od roku 1993 i přes výtky aliance NATO, jejíž jsme součástí, krácena ve výdajích a to až o 50% sjednané částky 2,2 % HDP. Tak se nemůžeme divit, že současná vládní koalice v době ekonomického růstu postupně napravuje deficit, který vznikl za předchozích vlád. Že to je zrovna v době uprchlické krize, je jen shoda náhod.
Je uprchlická krize zdrojem potencionálního nebezpečí?
Dnes již není žádným tajemstvím, že Brusel a evropští lídři přiznávají, že na takovou situaci, kdy se statisíce lidí valí do Evropy, jsme nebyli připraveni. Tuto uprchlickou krizi lze přirovnat k útoku za použití zbraně hromadného ničení. Evropa byla de facto bez jediného výstřelu obsazena.
Proč to říkáte? Přeci všichni ti zoufalí lidé, kteří se bojí stejného nepřítele jako my, nejsou našimi nepřáteli?
Proč to říkám? Z webových stránek lze vyčíst, že vypravený transport s běženci z Rakouska dojede do cílového místa v NSR, ale bez mužských běženců, a nikdo neví, kde jsou. Zpravodajská služba NSR BND na svém oficiálním serveru uvádí, že se formují v Německu guerillové skupiny, které se vyzbrojují bodnosečnými zbraněmi. Není právě toto důvod k aktivnímu zbrojení a přípravě na obranu?
Jsem sice „kapitánská dcerka“, ale fakt nevím, co to je guerillová skupina.
Guerilla je označení pro záškodnickou válku, která vychází z toho, že i menší vojenské jednotky mohou způsobit značné potíže lépe vyzbrojenému a organizovanému nepříteli.
Tedy partyzáni?
Přesně tak. Upřímně řečeno, i v 21. století je partyzánský boj velmi efektivní způsob, jak škodit nebo se naopak bránit technicky vyspělejšímu i početně silnějšímu nepříteli. Jestli to není tajné, kolik máme teď vojáků? Tabulkový stav je 24 000 profesionálních vojáků, ovšem aktuální stav je 19 000.
Jenom? I těch 24 000 se mi zdá málo.
Byly doby, kdy stát měl až 250 000 mužů a žen ve zbrani, a to bez příslušníků dalších ozbrojených sborů.
A to říkáte, že je naše armáda akceschopná?
Osobně se domnívám, že při plné naplněnosti tabulkových stavů by počet 25 000 vojáků a vojákyň byl dostačující, ale je zde jedno velké ale, které se v těch číslech občanům skrývá.
Vy mě děsíte.
V těch tabulkových počtech 24 000 vojáků a vojákyň jsou započítáni i důstojníci, praporčíci a poddůstojníci, kteří nejsou zařazeni bezprostředně do bojových jednotek, ale jsou součástí aparátu, kam patří jednotlivé stupně velení a týlového zabezpečení, logistiky, IT odborníci, letištní personál a další druhy zbraní, které by se bezprostředně na boji nepodílely. Jsou to podpůrné jednotky a systémy, bez kterých se ale žádná bojová činnost neobejde.
Kolik tedy máme těch skutečných bojovníků?
Dle hrubého odhadu do 5 000 tisíc.
A máme nějaké záložáky?
Aktivní zálohu tvoří cca 1 200 bývalých vojáků, kteří jsou již mimo aktivní službu a jsou mezi nimi i vojáci z minulého režimu.
Lze s nimi počítat?
Část z nich je připravena vést bojově taktickou činnost a část zabezpečuje vedení této bojové činnosti (štáb, velení, řidiči, spojaři a další specializace), které se bezprostředně na případné bojové činnosti nijak nepodílí.
Ale vojenský výcvik mají, ne?
Samozřejmě, bez toho by to nešlo, ale se záložáky, jak jste je nazvala, se při ohrožení či živelných pohromách počítá spíše ke střežení státně a vojensky důležitých objektů, jako je např. Vltavská kaskáda, muniční nebo jiné sklady, případně se podílí na ostraze jaderných a jiných elektráren.
Aha, jestli to chápu správně, tak záložáci nejsou plnohodnotnou náhradou za vojáka – bojovníka.
Nerad to připouštím, ale na doplnění bojových jednotek se zapomíná. Je faktem, že v boji jsou zranění, zajatí, nezvěstní a mrtví. Proto bychom pro těch 5 000 bojovníků měli mít 5 000 rezervistů, ale ty nemáme. Mohla bych se stát i já aktivní záložačkou? Každý občan bez ohledu na pohlaví, který dosáhl 18 let, nepřesáhl 60 let a je zdráv, se může přihlásit u příslušného vojenského úřadu k dobrovolné službě v aktivní záloze.
Aha, tak to už jsem prošvihla. Neměla by ale armáda nějak zvýšit zájem mladých ať už o aktivní zálohy, či rovnou o profesionální dráhu vojáka?
Jsem přesvědčen o tom, že ve vojenském marketingu má naše armáda velké rezervy. A musí se s tím hnout, protože je nezbytně nutné najít a motivovat mladé lidi, aby v armádě našli svou seberealizaci. Armáda musí co nejdříve doplnit chybějící stavy.
Nevím, jak je tomu dnes, ale když my jsme byli malí, tak si kluci pořád hráli na vojáky.
Dnes si také hrají, ale prostřednictvím počítačových her, ke kterým mám zcela vyhraněný názor, protože ta virtuální realita, která se dětem ze všech stran nabízí, je přímo mrzačí. Když se pak ocitnou ve skutečné realitě, tak si s ní nevědí rady. Od toho už je jen krůček k drogám, které jim pomohou opět se oprostit od skutečného světa. Velmi nebezpečný začarovaný kruh, který je produktem dnešní doby.
Na vojáky si hrají ale i dospělí. Mám na mysli např. nadšence pro paint-ball, kteří utrácejí majlant za luxusní vojenské oblečení i zbraně, které vypadají jako opravdické.
To je ta lepší varianta, když dítě, které se v dětství bavilo virtuální hrou na vojáky, se v dospělosti organizuje v klubech, kde se imituje boj v reálném terénu s air-softovými zbraněmi. Lze to považovat za druh sportu, protože bez určité fyzické zdatnosti ani ve hře na vojáky neuspějete. Stále je to ale jen hra. Pochybuji, že by tito víkendové vojáčci chtěli jít na vojnu. Kdo ví, jak by obstáli ve skutečném boji, kde musí voják často čelit velkému nepohodlí, dodržovat přísnou disciplínu, být statečný a mít stále na mysli, že jemu a jeho kamarádům jde opravdu o život. Jsem si jist, že si nikdo u toho počítače ani při paint-ballu neuvědomuje, co skutečný boj je. Jaká hrůza nastane, když vám, nebo vašemu kamarádovi, utrhne mina končetinu, nebo střepina vnikne…
Ne, prosím, to ne. Vím, že bychom před realitou neměli zavírat oči, ale ta představa je děsivá.
My nesmíme před realitou zavírat oči. Vedeme tento rozhovor pouhý jeden den po brutálních útocích v Paříži, kde se přesně to, o čem nechcete slyšet, stalo. Zemřelo tam 130 nevinných lidí a stovky jich bylo vážně zraněno a otřeseno.
Máte pravdu. Nejbližší čas nám odpoví, zda se Evropa dokáže dostatečně opevnit a nedovolit, aby se něco tak hrůzného opakovalo. Můžeme se spolehnout na pomoc NATO?
Jistě, ale já jsem toho názoru, že každá země si má umět ochránit své území a ne se jen spoléhat na to, že to za nás udělá někdo jiný.
Jak si naše armáda v NATO vede?
Podle dostupných zpráv velmi dobře. Početně se samozřejmě nemůžeme srovnávat s armádou Polska nebo Německa, ale určitě obstojíme ve srovnání s armádami ostatních států. Ne nadarmo je náš generál Petr Pavel v NATO mužem číslo dva.
Přiznám se, že už je mi z toho našeho válečného rozhovoru poněkud úzko. Pojďme jej na závěr trochu odlehčit. Brzy budou Vánoce. Sloužil jste někdy o Vánocích?
Jako velitel jsem si považoval za čest a povinnost být se svými vojáky i v době vánočních svátků. Je třeba vědět, že v armádě do roku 1989 byly jednotky tvořeny z vojáků z celé Československé republiky, kde byli zastoupeni ateisté, ale i věřící z Moravy a Slovenska, Maďaři i Romové. A tak povinností velitelů bylo umožnit tradiční oslavy Vánoc a uspořádat štědrovečerní večeři.
Že by kapr?
Kapr nebo smažený řízek a bramborový salát. Vojáci, co byli ve službě na strážních stanovištích měli smůlu, ale o sváteční menáž nepřišli. Samozřejmě, že ti, co dostali na Vánoce volno k opuštění posádky tzv. opušťák, na tom byli určitě lépe, ale co? Vojna není kojná a voják musí něco vydržet.
Konal se nějaký večírek?
Jako velitel jsem pronesl k vojákům pár vřelých slov, popřál dobrou chuť a ano, po večeři následovalo krátké posezení a často i zhlédnutí programu, který si vojáci sami připravili. Dovedete si asi představit, že to byla někdy opravdu velká legrace. Vojáci pak měli prodlouženou večerku u televize a já jsem spěchal domů k rodině.
Na druhou štědrovečerní večeři.
Jinak by to ani nešlo. Rád na to vzpomínám.
Hezký závěr našeho rozhovoru. Pojďme společně poděkovat čtenářům, že si to naše, místy dosti znepokojivé, povídání přečetli až do konce a popřejme nám všem, ať se svět umoudří a ať si děti i dospělí mohou na vojáky jenom hrát.
Hannah Bartíková
Převzato z Libčických novin – prosinec 2015
