Tento měsíc jsem se rozhodla pozvat k rozhovoru jednoho z našich nejmladších zastupitelů, který je zároveň členem rady města a několika komisí. Kromě této veřejné aktivity pro naše město, je jeho hlavním povoláním pedagogicko-vědecké působení na České zemědělské univerzitě na Suchdole. Je Pražák, ale, jak sám říká, už od dětství jej lákala příroda od samého základu, tedy od půdy, na kterou se ve svých studiích zaměřil a stal se z něj pedolog. Na můj vkus má na svůj věk až moc ušlechtilé zájmy, které bych čekala u starších ročníků, ale možná se mýlím a nejlepší včelaři, zahrádkáři a chovatelé jsou právě ti, kteří se těmto koníčkům začnou věnovat už v mladém věku.
Zaujal mě ten váš obor – pedolog. Nepletou si to lidi s pedagogem? Spíš než s pedagogem, s pediatrem, anebo, a to je úplně nejhorší, s pedofilem! Aby tedy nedošlo k nějakému tragickému omylu, tak se s kolegy raději představujeme jako půdoznalci, nebo geologové.
Takže pedologie je nauka o půdě?
Přesně tak. Jejím cílem je zkoumat pedosféru, což je nejsvrchnější část pevné zemské kůry tvořená půdou. Pedologie se zabývá genezí půdy, jejím složením, vlastnostmi, klasifikací a mapováním výskytu jednotlivých typů na celém zemském povrchu.
Patří do toho také i doporučení na využití jednotlivých typů půdy?
Možnosti hospodářského využití se samozřejmě opírají o výsledky průzkumu půdoznalců. A nejen to. Moderní pedologie se angažuje i v předvídání změn, které v půdě mohou nastat vlivem výkyvů klimatu i tím, jak lidstvo půdu využívá.
Včetně devastace, které se zákonitě lidstvo na zemi dopouští?
Samozřejmě, i tyto negativní vlivy, kterým se říká degradace půd, musí pedologie zkoumat. Tím nejvýraznějším degradačním jevem je v našem okolí zábor půdy, tedy její ztráta z důvodu zastavování.
A tím to končí?
Teoretizování a primární výzkum nestačí. Je třeba poznatky převádět do praktických aplikací, aby se mohly využívat v každodenní praxi.
Proč jste si vybral zrovna tento obor?
Pro mě byla jasnou a jedinou volbou po gymnáziu zemědělská škola. Ač Pražák, vždy jsem se cítil mnohem lépe na venkově. Zvlášť v kraji asi 100 kilometrů proti proudy Vltavy, ve Středním Povltaví, odkud pochází část rodiny z maminčiny strany – starý selský rod.
Neříkejte mi, že vás už jako dítě bavila práce na zahrádce?
Vážně bavila. Zahrádka mě díky všem víkendům stráveným na chalupě provázela celým dětstvím, a nikdy mě neomrzela. K „hlíně“ jsem prostě tíhnul už od mala. A pokračuji v tom i dnes. Kromě zahrádky, kde pěstuji všemožnou zeleninu, jsem ještě přibral králíky a včely.
Na univerzitě pracujete ve funkci odborného asistenta a zároveň se věnujete vědě. Cítíte se tedy být více vědeckým či pedagogickým pracovníkem? Přestože jsem oficiálně zaměstnaný jako odborný asistent, tedy jako pedagog, je věda velkou částí mé každodenní pracovní náplně. Takže jsem, a cítím se být obojím. Obojí mi někdy přináší radost a uspokojení, ale občas i krušné chvilky a těžkou hlavu.
Krušné chvilky mohou nastat i každodenním dojížděním do Prahy. Proč jste si pro své bydlení vybral zrovna Libčice, když jste bydlel v Praze a pracujete v Praze? Někdy mi dost trvá, než se rozhoupu a udělám důležité životní rozhodnutí. Podobně to bylo i s mým nápadem odstěhovat se z Prahy. Až mé více než dvouleté bydlení na italském venkově, kde jsem byl na stáži, mě přesvědčilo se odhodlat. Libčice pro mě byly lákavé svou výhodnou polohou k Suchdolu a snadnou dostupností vlakem. To bylo klíčové. Jiskra mezi mnou a místem, kde teď bydlím, přeskočila hned při první návštěvě.
Pracoval jste v Itálii? Co jste tam dělal?
Více než dva roky jsem pracoval ve Společném výzkumném centru Evropské komise, které leží severně od Milána. Zůstal jsem zcela věrný své specializaci. Pracoval jsem na projektu týkajícím se nových metod, jak mapovat půdy. Jsem za tuto zkušenost velmi rád. Změna prostředí člověka nutí neupadnout do pracovního stereotypu. Stejně inspirativní je i práce v mezinárodním kolektivu. O generaci starším kolegům se o něčem takovém v minulém režimu mohlo jen zdát. Dnešní doba je v tomto ohledu úžasná.
Jak byste sám sebe charakterizoval? Jste spíše individualista, nebo týmový hráč? Musím přiznat, že nejsem příliš společenský člověk a cítím se mnohem lépe v menší skupině lidí, které znám, než ve velkém kolektivu. Nicméně bez týmové hry dnes nelze fungovat. Jsem určitě jejím zastáncem a snažím se být její součástí. V okamžiku, kdy chce člověk vše stihnout a dělat sám, kdy se nedokáže spolehnout na pomoc a spolupráci ostatních, tak se ve všem brzy utopí.
V posledních komunálních volbách jste kandidoval za ANO. Jste členem této politické strany? Kandidoval jsem jako nezávislý na kandidátce ANO. Byl mi tenkrát položen dotaz, zda bych se nechtěl nějak zapojit do dění v obci, a protože lidé, kteří mě oslovili, mě zaujali, tak jsem řekl ano a kandidoval jsem za ANO. Nebyl v tom žádný složitý kalkul.
Jaký názor máte na politiku pana Babiše? Pragmatický politik, respektive pragmatický ministr financí. Myslím, že mu ta funkce sedí a dělá svou práci dobře, i když musí dělat občas ne moc populární kroky. Možná mu přeje i doba celkové prosperity v Evropě i ve světě. Na druhou stranu se při pohledu na jeho působení nabízí paralela s italským panem Berlusconim. Velký finančník, který vstupuje do politiky.
Proč si myslíte, že o to takoví úspěšní podnikatelé stojí?
I já si občas tuto otázku kladu, a nedokážu na ni odpovědět. Na to byste se musela zeptat přímo jich.
Ztotožňujete se s názorem pana Babiše, že stát lze řídit jako velkou firmu? Jen do určité míry. Dokážu si představit, že lze aplikovat nějaké postupy řízení v rámci ministerstev a některé věci řešit lepším managementem. Nicméně stát nejsou jen peníze a hospodářský úspěch. Jde o společenství lidí, které neřídí jediný majitel, který je zaměstnává a platí. V tom je myslím zásadní rozpor.
Jako jediný z kandidátky ANO jste se stal zastupitelem, členem rady města, jste v komisi životního prostředí, v dotační komisi a od února jste byl zřizovatelem školy jmenován novým členem školské rady.
Nutno podotknout, že zastupitelem za ANO měl být leader kandidátky Honza Procházka, který se ale ze zdravotních důvodů rozhodl odstoupit. To mi bylo velmi líto, protože do celé věci vložil mnoho úsilí a energie. Nastoupil jsem tedy jako jeho náhradník a snažím se být něco platný.
Dá se to všechno zvládnout?
Některé z těch funkcí se svým způsobem překrývají, neboť tvoří vazbu mezi radou města a komisemi. Nicméně každá z nich vyžaduje čas, který je třeba té práci věnovat. Nemám rodinu, a tak mám mimo práci více volného času, který mohu napřít do těchto aktivit, a snad to mohu říci, z některých výsledků mám i radost.
Například?
Jsem rád, že se nám v dotační komisi podařilo nastavit jasná pravidla pro udělování městských dotací.
Což si vyžádala i v loňském roce nově zavedená legislativa.
Správně, podle těchto nových pravidel musí město třeba jen na jednu jedinou korunu dotace sepsat smlouvu, z které pro příjemce dotace plynou četné povinnosti.
A co ta školská rada? Těšíte se na tu práci?
Svým způsobem ano, i když jsem si vědom toho, že mi to ukrojí zase kus mého volného času. To se de facto děje už teď, neboť se seznamuji s dosavadní prací školské rady, studuji školský zákon a další dokumenty.
Nejste coby vysokoškolský pedagog od základní školy trochu daleko? Je to bezpochyby hodně vzdálená oblast, ale možná že někdo s takovým odstupem bude v radě prospěšný. Udělám pro to maximum.
Neodradí vás některé hlasy oponentů, kteří vaše jmenování nepřijali zrovna s otevřenou náručí?
Neodradí, ale mrzí mě to. Mrzí mě dopředu odsuzující komentáře a despekt s rádoby dobře míněnými radami, abych se do takové věci nepletl. Nemám problém s odbornou kritikou, která je mnohdy dobrým postrčením k tomu, aby byl člověk lepší. Klidně si takovou kritiku vyslechnu, ale musí vzniknout na základě kvality mnou odvedené práce, a ne jen tak naslepo bez toho, abych cokoli udělal.
S tím mohu jedině souhlasit. Existuje na vysoké škole nějaká obdoba školské rady?
Vysoká škola a jednotlivé fakulty mají své akademické senáty, které jsou volené zčásti zaměstnanci a zčásti studenty. Senát má ale, na rozdíl od školské rady, přímý vliv na dění na fakultě či univerzitě, neboť volí jejich hlavní představitele, tedy rektora a děkany. Školská rada může jen doporučovat.
Pokud vím, tak jste také členem pracovní skupiny pro přípravu strategického plánu. Má takový plán pro město význam? Strategický plán považuji za užitečný dokument, který dokáže jasně pojmenovat, co jsou slabé a silné stránky města, jaké existují příležitosti jeho rozvoje a jaké hrozby by mohly být pro takový rozvoj překážkou. Jde tedy o jakousi rekapitulaci toho, kde Libčice jsou, kam se mohou posunout a jaké nástroje k tomu mohou vést.
Jak jste daleko?
Nyní jsme právě ve fázi analýzy současného stavu. Máme za sebou dvě schůzky širší pracovní skupiny a v březnu se uskuteční další. V této fázi bychom také rádi zapojili všechny občany Libčic a zeptali se na jejich názor pomocí dotazníku. Po této schůzce bychom měli začít naplňovat vize, kam a jak se může město ubírat a jaké by mělo podniknout kroky resp. jakou zvolit strategii, abychom na tyto vize dosáhli.
Je strategický plán pro vývoj města závazný? Strategický plán právně závazný není, ale je důležité, aby ho kromě občanů, akceptovala co nejširší skupina zastupitelů a brala ho alespoň jako vnitřně závazný. Strategický plán tvoří dlouhodobou vizi. Ta se dá naplňovat odlišnými cestami, ale cíl by měl zůstat stejný i po výměně politických uskupení na radnici.
Mohu pár osobních otázek? Byl jste, či stále ještě jste, sportovec? Ve sportu se projevuje asi ten můj zmiňovaný individualismus naplno. Miluji cyklistiku. Kromě sportovního rozměru mě na ní baví i to, že člověk cestuje krajinou a může se tzv. kochat. V sezóně se kolo stává i mým dopravním prostředkem do práce. V zimě rád vyrazím na běžky nebo na sjezdovky, ale letos se mi to zatím nepovedlo a obávám se, že už nepovede.
Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl tím, čím jste?
Sedlákem.
Co vám vadí?
Vadí mi bezohlednost ve všech svých formách.
Co vás nebaví?
Nebaví mě zbytečná práce.
Čeho se bojíte?
Bojím se vlastní lenosti.
Jak snášíte veřejnou kritiku?
Přiznám se, že první sprcha polopravd a nadávek, která přišla nedlouho po volbách, mě opařila, a není to něco, na co bych si dokázal zvyknout. I když jde o polo anonymní výlevy na diskuzních fórech na internetu, přesto je to velmi nepříjemné. Jsou to ty okamžiky, kdy mám chuť s tím vším seknout. Ale pak se mě zvedne jistá bojovnost a nechuť takovým lidem vyklidit bojiště.
Jak zvládáte vlastní pochybení?
Tak to se mě asi dotýká nejvíce. Je to zodpovědnost před sebou samým, a s tím se špatně vyrovnává. Pak u mě jednoznačně zafunguje poučení se z vlastních chyb.
Jak si myslíte, že působíte na druhé a v čem se podle vás mýlí? Oklikou se ke mně doneslo, že jsem prý odtažitý a namyšlený člověk. Odtažitý asi někdy jsem, ale namyšlený? To doufám ne. Nebo se alespoň tak necítím. To, že se jinak vnímám já, než mě vidí druzí, mi ukazuje další rozměr mezilidských vztahů. I já si na tom příkladu musím uvědomit, že ne každý je takový, jak na první pohled na mě působí.
Chtěl byste být starostou?
Ne. Myslím, že taková funkce jednoznačně patří zkušenějším.
Velmi děkuji kolegovi Penížkovi za zajímavé povídání, kterým bych klidně mohla popsat deset stránek, protože je to člověk komunikativní, srozumitelný, bystrý, vtipný – prostě skvělý partner pro rozhovor na jakékoli téma. A protože se s ním při práci často setkávám, dovoluji si tvrdit, že je také velmi pracovitý, což dokazuje každým svým působením ve všech svých funkcích. Proto osobně vůbec nepochybuji o tom, že tomu tak bude i ve školské radě. A dejte na mě, namyšlený není ani trochu.
Hannah Bartíková
Převzato z Libčických Novin
