Tak jsem byla na fotbale

Přesněji řečeno jsem byla na několika trénincích našeho fotbalového potěru od těch nejmenších – pětiletých, přes mladší přípravku, starší přípravku, mladší žáky až po starší žáky.

Perfektně udržované hřiště AFK, po kterém se chodí jak po mechu, bylo dětí plné hřiště, ale žádný žádný chaos. Na první pohled bylo vidět, kam které dítě patří, neboť tam vládla disciplína a všechny poslouchaly své trenéry na slovo. Dokonce i ti malí „rošťáci“, které máme v Sokole a zlobí tam, jak jen to jde. Potrestáme-li je dřepy či kliky, což je snad v každém  sportu obvyklý trest pro zlobily, tak  ochotně udělají  nějaké navíc, že prý jako „strejčka“ napříště… Mezi námi, jejich tzv. zlobení znamená, že jeden cvičí, co má, druhý se náhle objeví na bradlech, třetí visí na laně, čtvrtý se schová do díry za žíněnkami, pátý leze na ribstoly atd.  Je to vlastně projev radosti z volnosti a pohybu, takže se tomu v duchu směji, sleduji, aby se jim nic nestalo, a mám radost z jejich energie.

Na fotbale je ovšem jejich energie napřímena  především na fotbal a musím uznat, že pánové trenéři mají oproti mně mnohem větší autoritu.  Tikalo to tam jako přesný hodinový stroj a nejen fotbalisté, ale i fotbalistky se pilně věnovaly tréninku, což značí rozcvičku, techniku s balónem, přesnost přihrávek,  taktiku bránění, orientaci na hřišti, střely na bránu, závěrečný fotbálek a výklus, což je slovo, které v žádném slovníku nenajdete, ale všichni kolem fotbalu přesně vědí, co to znamená. Prostě se na závěr tréninku vyklušou.

Určitě jsem na něco zapomněla, takže chcete-li se dozvědět něco více, přečtěte si červnové Libčické noviny, kde bude moje interview tentokrát věnováno dvěma zkušeným trenérům naší fotbalové mládeže – Jirkovi Lainovi a Danovi Blažkovi.

Moje fotografické úlovky si můžete prohlédnout v galerii.