Vietnam To slovo u některých lidí vyvolá vzpomínku na válku s Američany v letech 1964 -75, u dalších pak představu vietnamských stánků a obchodů s různým zbožím. My jsme měli možnost poznat tuhle ,,socialistickou“ republiku trochu blíže při našem třítýdenním cestování od Hanoje až po Deltu Mekongu. Proč socialistickou v uvozovkách? Podle našeho názoru je dnes tato země víc ,,kapitalistická“ než naše Česká republika a socialismus nám tu připomínaly jen portréty a sochy Ho Či Mina a někde také děti chodící do školy v krojích s rudými šátky. Ale trochu jinak.
První, co nás po příletu do Hanoje zaujalo a doslova fascinovalo, byla místní doprava. Ty nekonečné a masívní proudy motorek a dalších vozidel (jízdních kol je málo), které se různě proplétají, ale řidiči jsou tak ohleduplní, že jsme během těch tří týdnů žádnou dopravní nehodu neviděli. Statistiku dopravních nehod ale neznáme. Vietnamci po městě nechodí pěšky, na chodníku potkáte většinou jen cizince. Chodníky slouží hlavně pro prodejní stánky a také pro parkování motorek a jejich půjčovny. Levně půjčit motorku, a to i bez řidičského průkazu, lze téměř všude. Na motorky si musíte dát pozor i na rozlehlých tržištích, kde projíždějí mezi lidmi v úzkých uličkách nebo na chodnících, kudy si motocyklisté zkracují cestu a vyhýbají se dopravní zácpě. Někdy jezdí dokonce i v protisměru, a to i za přihlížení policistů.
Kapitolou samou pro sebe je přejít širokou silnici. První den jsme z toho byli dost bezradní, až jsme se ,,přilepili“ na místního domorodce a s jeho pomocí bez úhony přešli. Zásadou je, že musíte jít pomalu stále stejným tempem, raději mít zvednutou ruku a věřit, že vás všichni objedou, anebo před vámi přibrzdí. Tohle všechno se děje proto, že Hanoj ani Ho Či Minovo Město /Saigon/ nemá žádné metro, tramvaje či trolejbusy. V Saigonu se metro teprve staví.
Z pamětihodností Hanoje bych se zmínil alespoň o oblasti spojené s Ho Či Minovým jménem. Nachází se zde mauzoleum s jeho nabalzamovaným tělem ve skleněném sarkofágu, které každý rok asi na dva měsíce pošlou do Moskvy na jeho kontrolu a případnou údržbu. Venku pak rychle postupuje dlouhá fronta čekajících lidí. Dále je v této oblasti Muzeum Ho Či Mina, Prezidentský palác a v krásném parku se vzácnými stromy, rostlinami a jezírkem také malý domek na kůlech, ve kterém Ho Či Min skromně žil a pracoval. Domek byl postaven ve stylu tradičního venkovského obydlí a je uchován ve stavu, v jakém ho strýček Ho, jak jej běžní Vietnamci nazývají, zanechal.
Z hanojského letiště jsme odletěli do zátoky Halong a potom se 2 dny plavili mezi krasovými věžemi tyčícími se z vod Tonkinského zálivu. Tato tajemná krajina vápencových ostrůvků, kterých je více než 2 000, byla v roce 1994 zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Nadpozemská krása zátoky Halong vás prostě uchvátí a zanechá v každém nezapomenutelné dojmy. Krásný je i císařský areál ve městě Hue s jeho paláci a pagodami. Uvnitř hradeb je také plno hrobek a chrámů. Mnohé z jeho nejlepších budov ale byly zničeny za vietnamské války. Při procházce po areálu spatříte ještě dnes pobořené zdi, sut´, popraskanou dlažbu a plevel. Za pomoci UNESCA ale procházejí poškozené budovy rekonstrukcí.
Také v Danangu se vše mění velmi rychle. Je to moderní milionové město s nablýskanými pětihvězdičkovými hotely, obytnými budovami a restauracemi. Mezi městy Hue a Danangem stojí na vysokém kopci kulkami rozrytá francouzská pevnost, v pozdějších dobách využívaná vojsky Jižního Vietnamu a Spojených států. Uvnitř bunkrů popsané a pomalované zdi vypovídají o bojích, které zde proběhly.
To, co jsme četli v mládí v novinách nebo viděli v televizních zprávách, jsme si připomněli v Saigonu, který byl v roce 1975 přejmenovaný na Ho Či Min City. Tady jsme kromě dalších památek navštívili i Muzeum následků války. Mnohé z nejvíce zneklidňujících fotografií ilustrujících americké ukrutnosti, a to je zajímavé, pocházejí z amerických zdrojů, např. snímky z nechvalně proslulého masakru v My Lai. Fotografie běžící a hořící dívky zasažené napalmem pak byla podnětem k ukončení války.
Ukrutní byli už Francouzi, Američané v tom jen pokračovali. Už v roce 1940 se začaly stavět cely zvané tygří klece, které se používaly k věznění politických vězňů a později příslušníků Viet Congu – vojáků armády Severního Vietnamu. Jednalo se o kobky se stropy z mříží, odkud mohli stráže bít vězně shora holemi a polévat nehašeným vápnem s vodou. To jim způsobovalo popáleniny a slepotu. Před budovou muzea jsou vystavena americká obrněná vozidla, munice, bomby a také letectvo- stíhačka, bombardér, transportní helikoptéra atd. Muzeum je rozsáhlé a hojně navštěvované i západními turisty.
Další den jsme vyjeli asi 30 km od Ho Či Minova Města do okresu Cu Chi, kde pod zemí vede více než 250 km tunelů. Ty začaly být budované ještě za francouzské nadvlády v roce 1940 hnutím Viet Minh. Toto osvobozenecké hnutí založil Ho Či Min a jeho cílem byla nezávislost Vietnamu na Francii a boj proti japonské okupaci. V roce 1959 začala komunistická kampaň za ,,osvobození “ Jihu a byla vytvořena Fronta národního osvobození známá jako Viet Cong. Ta v kopání tunelů pokračovala a sehrála rozhodující roli v porážce Američanů i přes své obrovské ztráty.
V muzeu jsme se na panelech dočetli, že během vietnamské války byly 3 miliony Vietnamců zabity /z toho 2 miliony civilistů /, 2 miliony lidí zraněny a 300 000 jich bylo nezvěstných. Síť tunelů v Cu Chi obsahuje prostory několik podlaží hluboko, kde je bezpočet poklopů, obytných částí, skladištˇ, výroben zbraní, polních nemocnic, velitelských center a kuchyní. Tunely vojákům Viet Congu umožňovaly překvapivě útočit dokonce i uvnitř americké vojenské základny a potom náhle beze stopy ukrytým vchodem zmizet. Pro toho, kdo netrpí klaustrofobií, bylo opravdovým zážitkem prolézt po čtyřech nebo v podřepu úzký a nízký tunel v délce asi 50 m za doprovodu vietnamského vojáka s baterkou.
Řada neúspěchů vedla americká a také australská vojska k použití chemických zbraní a v době sucha i k použití napalmu ke spálení vegetace. Později ještě přikročila ke kobercovým náletům letadly B-52 a zničila, co se dalo. Ještě dnes zůstávají v půdě i ve vodě škodlivé chemické látky a úroda v této oblasti je špatná. Spojené státy nikdy nezaplatily kompenzaci milionům obětí otravy dioxiny, jež je důsledkem leteckého bombardování v průběhu války. Přesto, jak nám řekl náš tlumočník, běžní Vietnamci, hlavně ti mladší, necítí vůči Američanům zášť. Dnešní vztahy se Spojenými státy jsou politicky vřelé, hospodářsky živé a mezi oběma zeměmi probíhá velmi čilý oboustranný obchod.
Po nedávné a smutné historii bych se ještě rád krátce zmínil o jedné vietnamské prioritě. Thajci nebo Číňané by mohli protestovat, ale vietnamské kuchyni se v jihovýchodní Asii nemůže nic ani zdaleka rovnat. Je nesmírně zdravá, jemná svými chutěmi a pozoruhodná svou rozmanitostí – spousta bylinek, zeleniny a mořských plodů. Nikdo nemusí mít obavy z nějakých červů, žab, hadů, ještěrek a dalších pro nás nevábných pokrmů. Můžeme je ale vidět na některých tržištích a dát si je v některých oblastech a vybraných restauracích. Velmi lákavé a chutné jsou různé druhy ovoce, z nichž některé ani nemají české pojmenování a k nám se vůbec nedováží. Velkou zásobárnou těchto produktů je Delta Mekongu. Tento region je také jedním z největších vývozců rýže na světě.
Fantastická je zdejší soustava kanálů a plovoucích trhů, z nichž jeden u města Can Tho jsme navštívili a dozvěděli se plno zajímavostí. Při zpáteční cestě jsme se zastavili ve výrobně rýžového popcornu a sami si vyzkoušeli výrobu rýžového papíru, který se používá např. při zhotovení vynikajících smažených závitků s krevetkami.
Hodně by se toho dalo napsat i o vietnamském pobřeží, na kterém jsou krásné písečné pláže a prvotřídní hotely. Setkáte se zde s vynikajícími masážemi a neobvykle dobrými službami. My jsme poznali pláž Mui Ne, která je světově proslulá svými podmínkami pro kitesurfing a windsurfing. Jedinečné mikroklima místa pomáhají chránit obrovské červené a bílé písečné duny. Najdete tu i původní rybářskou vesnici a můžete vidět, jakým způsobem zde loví mořské plody.
Vietnam je skutečně úžasně exotické a nezapomenutelné místo. Hodně věcí se tu mění rychle k lepšímu, protože Vietnamci jsou mimořádně pracovití, odolní a houževnatí.
Milena a Jiří Prokešovi
Převzato z Libčických Novin.
