Už je to 48 let a mně se ještě nikdy nestalo, abych si na to 21. srpna nevzpomněla. Bylo mi tenkrát 14 let, pomalu končilo léto, děti se vracely domů z prázdnin, a tak jsme se všichni těšili na poslední společný týden před začátkem školního roku, kam neodmyslitelně patřilo posvícení, kolotoče, klácení ořechů a bezstarostná zábava.
Jenže 21. srpna roku 1968 bylo všechno jinak. Nikdy nezapomenu na to, jak mě už v šest hodin ráno burcovala vyděšená kamarádka slovy: „Vstávej, bude válka!“. Válka naštěstí nebyla, ale všichni, včetně nás, odrostlejších dětí, jsme měli oprávněný strach. Tehdejší Československo bylo v noci z 20. na 21. srpna obsazeno vojsky pěti států východního bloku, členy Varšavské smlouvy, jíž jsme byli i my součástí, což nešlo chápat jinak, než jako velkou zradu. A proč? Důvodem bylo slibně se rozvíjející Pražské jaro, což byl pokus tehdejších komunistů zavést v naší zemi nové politické zřízení s příznačným názvem – socialismus s lidskou tváří.
Vojenskou invazí spřátelených armád do naší země, která se marně pokusila vymanit z vlivu Sovětského svazu, se u nás roztočila drtivá kola normalizačních dějin, a tak jsme až do Sametové revoluce v r. 1989 žili v politickém, ekonomickém, kulturním i morálním úpadku.
Hodně se o tom napsalo a povídalo. Zažili jsme tolik podivných až tragických příběhů, které lidé z tehdejších dávno demokratických zemí, nikdy nedokázali pochopit.
Psychologové by radili, nevzpomínat na to špatné, ale politologové by oponovali tím, že je třeba svou historii, byť ne zrovna šťastnou, znát, pojmenovat ji a nezapomínat. Zkusme to tedy pozitivně a važme si toho, že smutný důsledek 21. srpna 1968 definitivně skončil 17. listopadu 1989 a že dnešní 27 letí lidé to problematické období znají už jen z knih a vyprávění pamětníků.
P.S.
Náhodou jsem se letos setkala se sympatickým, vzdělaným mladíkem, původem z Ruska, který dlouhodobě žije se svou rodinou v Praze. Slovo dalo slovo a vyšlo najevo, že jeho dědeček k nám 21. srpna 1968 dorazil coby velitel ruské jednotky a několik let zde se svou rodinou žil v Milovicích. Za svou hrdinnou „pomoc bratrům v Československu v boji proti kontrarevolucionářům“ byl po návratu do Sovětského svazu vyznamenán. Viděla jsem jeho fotku – stal se maršálem a má na hrudi tolik medailí, jak ruští maršálové obvykle mívají! Je mu málem 90 let, sloužil vždy několik let tam, kam jej povolali, např. na Sibiři, v bývalém Východním Německu, ale nejvíce se prý jemu i jeho manželce líbilo u nás. Vzpomínají na pobyt v tehdejším Československu s láskou a když jejich vnuk vyrážel do Čech za prací, tak mu kreslili mapy a dosti přesně popisovali krásná místa, která by měl navštívit…
K tomu snad není, co dodat. Stále se snažím vyrovnat se svou lety prověřovanou nelibostí k oné události v r. 1968 a hledám pochopení pro fakt, že vnuk, který se narodil daleko od nás a dlouho poté, přirozeně miluje svého dědu a za jeho poctivý přístup k životu jej bezmezně obdivuje.
Jiří Tyller – výtvarník z Libčic:
Je dobře, že nás televize každoročně krmí filmy ze srpna, protože dnešní padesátníci si to nepamatují a mladí mnohdy nic neví. To jenom my, trochu postarší lidé, vzpomínáme na střelbu na Vinohradské a já osobně hlavně na noc, kdy přes Prahu létalo jedno letadlo za druhým. Ten řev motorů mám v sobě tak zažraný, že když slyším cosi podobného, je mi ještě dnes úzko.
Na Klárově, kde jsem v tu dobu pracoval, zastřelil sovětský voják, který 26.8.1968 bezdůvodně střílel samopalem do davu, pětadvacetiletou Marii Charouskovou. Zažil jsem, jak jí tam byl postaven skromný pomníček, který ale za pár dní STB odstranila. Je dobré, že dnes je tam zpátky, a tak doufejme, že nepřijde doba, kdy ho zase někdo na příkaz shora zlikviduje.
Malý pomníček z černé leštěné žuly u chodníku v parčíku na Klárově připomíná oběť mladé studentky ČVUT Marie Charouskové, která byla na tomto místě zastřelena ruským vojákem. Údajně nesla velký tubus s výkresy, což prý mohl střelec chápat jako protitankovou zbraň…
Televizní dokumenty z té doby jsou pro nás, pamětníky, dobré, protože si člověk uvědomí, že komunisti jsou nereformovatelní a jen dík Brežněvovi jsme se nedočkali toho, že by se vše pomalu dostalo do stejných kolejí. Jen by ta „normalizace“ postupovala pomaleji. Ale devastace morálky by byla stejná, zatímco zem by byla méně zničená.
Prošel jsem si místa, kde u nás Rusové přebývali. To, co po sobě nechali v oblasti Milovic, byla naprostá hrůza. Praha měla štěstí, že se v ní nezabydleli, protože vodní zdroje v okolí Káraného by se klidně mohly stát zdrojem ropy… Těch zakopanejch sudů s vyjetým olejem, s naftou a bůhví s čím ještě, bylo v oblasti Milovic nalezeno opravdu hodně.
No, abych se vrátil k filmovým dokumentům. Tehdejší schůzování reformních komunistů s odstupem času ukazuje jejich neschopnost, diletantství a prázdné žvanění. Přesto to tenkrát pro nás znělo jako ohromná naděje.
Uběhlo 48 let. Ještě jich několik přibude a 21. 8. 1968 zapadne do historie. Jako, když „nám zabili Ferdinanda“ a byla z toho válka, a pak další, a my měli štěstí, že ty ještě další byly jinde. Byl jsem se podívat ve Svíbském lese, kde se odehrála nejhorší řež Rakousko – Pruské války, bitva u Hradce v červenci 1866. Mrtvých bylo tolik, že je pohřbívali 28 dní.
Nějak jsem se rozepsal – končím optimisticky – moje babička zažila dvě války, rodiče jednu a my….
Toník, muzikant z Kralup:
Byl jsem tenkrát v učení v Kralupech a na konci srpna jsme se, jak tomu bylo v té době pro mládež povinné, připravovali na internátě na naši první chmelovou brigádu. Brzy ráno, ještě za tmy, nás budila uplakaná vychovatelka. Nechápali jsme, proč brečí, co se stalo. Celí vykulení z podivné atmosféry jsme již za světla nastoupili do podnikového autobusu a vyrazili jsme směr chmelnice, která stála u silnice kousek před Novou vsí.
Pracovali jsme celý den a dosti zneklidnění jsme vnímali nezvykle silný provoz na silnici, kam jsme měli přísný zákaz se byť jen přiblížit a opouštět chmelnici. Nad námi létalo jedno letadlo za druhým, což s hlukem na silnici tvořilo děsivý rachot, který umocňoval naši nervozitu. Nejhorší pro nás v tu chvíli bylo to, že jsme byli uprostřed polí bez jediné informace o tom, co, kdo a proč…
Cestou domů jsme si všimli dosti zničené asfaltové vozovky, která nesla stopy pásů. Že to byly tanky spřátelených vojsk Varšavské smlouvy, jsme se dozvěděli až po návratu do internátu, kam jsme se dostali naštěstí bez problému.
Tím dnem to teprve začalo. Bylo mi šestnáct. Na to kalné a hlučné ráno si pamatuji dodnes.
Eva Pencová, ekonomka z Libčic:
O prázdninách roku 1968 jsem byla posluchačkou 2. semestru Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Protože Libčice jsou za humny, na rozdíl od mého tehdejšího trvalého bydliště vzdáleného od Prahy asi 100 km, bylo rozhodnuto, že budu pobývat u babičky v Letkách. Srpen 1968 jsem se připravovala na zářijové termíny zkoušek. Lépe řečeno, měla jsem se připravovat, ale prázdninové dny a večerní schůzky s kamarády, které se mnohdy protáhly do nočních hodin, byly rozhodně lákavější, než koukání do právnických skript.
Onu noc z 20. na 21. srpna, kdy jsme s přáteli slavili kdovíco, budu mít v paměti nadosmrti. Někdy před půlnocí jsme zaznamenali zvýšený hluk letadel, ale coby dítě z rodiny armádního pilota jsem tipovala, že se asi jedná o vojenské cvičení. Bylo to ze středy na čtvrtek a z malého tranzistorového rádia přezdívaného „chrchlodyn“ jsme se před ránem dozvěděli, že se nejedná o žádné cvičení, ale že na naše území vnikla vojska spojeneckých armád?!?
Okamžitě bylo rozhodnuto – jede se do Prahy zjistit, co je na tom pravdy. Sedli jsme ráno na vlak a dojeli na Masaryčku, jen tak, bez ničeho, jen pár korun v kapsách. Později jsem byla ráda, že mám volné ruce. Vydali jsme se na nábřeží do Klimentské ulice – pamětníci si ještě vzpomenou, že tam tenkrát byla pro libčické poliklinika. A tam tanky, na nich vojáci se samopaly, zelené mundúry, barety – myslím, že to byli Bulhaři. Absolutně nevěděli, kde se nacházejí. Okolo nich už srocená fůra lidí, kteří se s nimi celkem klidně rusky bavili. Krátce, stručně a důrazně létala slova: „KONTRAREVOLJÚCII ZDĚS NĚT – IDITĚ DAMOJ!“ Padaly i vtipy, jako „pocem ty kluku, tolik baráků jsi asi ještě neviděl, dám ti troje časy a votoč se a mazej zpátky….“ Vojenská „ucha“ koukala vyjeveně. Skoro kluci vypadali jako zmoklé slepice a moc lidem nerozuměli. Pak tam vlítnul jejich komandant a tanky se rozjely.
My, celí nažhavení, jak jim to budeme taky vysvětlovat, protože v ruštině jsme byli kovaní, jsme se rozhodli jít dál, nejlépe na Václavák „pod vocas“ – tedy k soše sv. Václava. Cestou jsme potkávali auta i tramvaje ozdobené státními vlajkami, lidi měli na oblečení připíchnuté malé trikolóry. Odpoledne byla situace už ostřejší. Když už někde stál tank, byla jeho posádka výrazně asijských rysů a moc s lidmi „něgavaríli“. Kromě rámusu projíždějících tanků se ozývala střelba – dávky ze samopalů. Na horním Václaváku nesla skupinka mladých kluků zakrvácenou vlajku – že prý byl někdo zastřelen…
Dav lidí proudil k rozhlasu na Vinohradskou. Všichni šli po chodníku na levé straně ulice, kde byla spousta lidí. Byli jsme téměř naproti budově rozhlasu, když v tom ze shora kolemjedoucí tank zastavil a otočil hlaveň přímo na nás, lépe řečeno – do nás! Na ten kovový zvuk otáčející se tankové věže nikdy nezapomenu. Lidi zpanikařili, dostali strach a všichni se začali tlačit do průchodu domu, který byl poblíž. To bylo poprvé a naposled, co jsem utíkala – vlastně ani neutíkala, protože valící se masa lidí mě nadzvedla a unášela do průjezdu. „Konečně vím, co to znamená plout s davem“, napadlo mě. Mačkanice to ale byla hrozná. Nemohla jsem popadnout dech, měla jsem strach jako nikdy předtím a nikdy potom… Bála jsem se, že budou střílet rovnou do toho slisovaného davu živých lidí v průchodu! Po nekonečně dlouhé chvíli, kdy jsme se opravdu dusili a křičeli, se ozvalo zavrzání tankových pásů a tank se rozjel dolů Vinohradskou ulicí s hlavní stále namířenou na chodník do lidí. Pro mě to byla hrozná chvíle! Ani nevím, jak jsme se s kamarády v tom zmatku pak našli. Všichni jsme z toho všeho byli otřesení a chtěli jsme se z toho dostat rychle pryč.
Cestou na nádraží jsme viděli v několik barikád z ohořelých vozidel, všeho možného harampádí a vytrhaných dlažebních kostek. Vojáci už s nikým nedebatovali, byli agresivní a stále na lidi mířili zbraněmi. Domy byly počmárané českými hesly, bylo cítit spáleninu. Před nádražím se rozdávaly trikolóry s nápisem „WE WANT NEUTRALITY“. Byla tam spousta lidí, protože z Masaryčky už žádné vlaky nejezdily. Lidi řešili, jak se dostat domů. My jsme nakonec navečer šlapali po kolejích do Holešovic v domnění, že snad odtamtud něco pojede. Bohužel ne, a tak jsme po kolejových pražcích pochodovali dál. Kdo jste kdy po nich šel, tak víte, že je to dosti nepohodlné – jeden krok je málo a dva zas´ moc. Z Bubenče kolem jedenácté večer vypravili vlak, a tak jsme se konečně dostali v bezpečí domů.
Pražské domy v zastrčených ulicích ještě několik let zdobily nápisy a protisovětská hesla. Z hlavních ulic v době normalizace velmi rychle zmizely, ale rozstřílená fasáda Národního muzea – světlé důlky v tmavé omítce – ještě dlouho zůstávaly výmluvným mementem na trpké srpnové události.
A kdo jste jezdili vlakem směr Praha, tak si jistě vzpomenete na nepřehlédnutelný bílý nápis na cihlovém tarasu protějšího břehu Vltavy – před Řeží, kde stálo: „SSSR, jděte do …, to poslední nevyřčené slovo bylo znázorněno naprosto srozumitelně graficky“. Skvěl se tam kupodivu dost dlouho. A i když byl nakonec, jako všechny jemu podobné, odstraněn, z mé paměti jej, stejně tak jako všechny mé vzpomínky na srpen 1968, neodstraní nikdo.
