Dnes by mu bylo osmdesát let a 18. prosince to bude pět let, kdy zemřel. Neosobuji si právo analyzovat zajímavou osobnost člověka, kterému by slušel přívlastek „velký“, navzdory tomu, že vzrůstem patřil spíše k postavám nižším. Osobuji si ale právo mít vlastní vzpomínky a vlastní postřehy z významné části života, který jsem s pojmem „Havel“ prožila.
Za totality jsem o něm slyšela jen v souvislosti s Chartou 77, disidenty, perzekucemi, vězněním atp. To vše spíše jen šeptem a se strachem, aby to náhodou neslyšel někdo, kdo nás za to, že se bavíme o Havlovi, jak bylo v bývalém režimu obvyklé, potrestal. Mé obavy sílily i poté, když v polovině listopadu 1989 napsal Několik vět, které jsem, ač jsem s nimi stoprocentně souhlasila, raději nepodepsala. Měla jsem v rodině hned dva varující příběhy – otec podepsal v šedesátém osmém Dva tisíce slov, což jej v době normalizace stálo kariéru a můj strýc byl dokonce na rok uvězněn za to, že si v práci s několika kolegy prohlížel západoněmecký časopis, kde byl článek o Chartě 77…
Shodou všech náhod jsem Sametovou revoluci v r. 1989 sledovala jen v televizi v bývalém Západním Německu, kde jsem tehdy pracovala. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se v prosinci vrátila a na Václaváku četla transparenty s nápisy „Havel na Hrad“. Nevěřila jsem, že by se to mohlo stát realitou a myslím, že ani dramatik Havel by ve svém nejabsurdnějším románu takovou roli pro sebe nikdy nenapsal. A přeci.
Václav Havel byl v prosinci 1989 zvolen ještě komunistickým Národním shromážděním Československým prezidentem. V r. 1990 se stal díky prvním svobodným volbám novodobých dějin naší země podruhé prezidentem, a to federálním. V r. 1992 rezignoval na svou funkci, protože neměl dostatečnou podporu poslanců. Na půl roku se stáhl z veřejného života, aby se pak v lednu 1993 stal naším prezidentem potřetí. To už jsme byli bez Slovenska samostatnou Českou republikou. Pak už to šlo poměrně hladce a Václav Havel byl zvolen ještě dvakrát. Své poslední volební období ukončil v r. 2003 a rozloučil se s námi z Hradu velikým svítícím srdcem…
Nejsem žádný velký historik, ale domnívám se, že tak pozoruhodnou kariéru nezažil žádný prezident na světě. Také byl a dodnes je Václav Havel ve světě pojmem. V 90. roce jsem poprvé vycestovala do USA a navštívila své přátele v Kalifornii. Nechtěla jsem věřit vlastním očím, když jsem si v jejich knihovně všimla úhledně seřazené sbírky všech Havlových románů v angličtině, které jsem do té doby nečetla ani v samizdatu. Fakt jsem se zastyděla.
Václav Havel, kulisák, dramatik, spisovatel, prezident a dokonce i režisér, je pro mě obdivuhodná osobnost, kterou jsem vždy se zájmem sledovala. Hltala jsem všechny jeho projevy a nenechala si ujít žádné Hovory z Lán. Nejsem schopna nekritického obdivu, a tak vím, a Havel to také věděl, že udělal pár chyb v pracovním i osobním životě, ale kdo z nás je neomylný?
Václav Havel by dnes slavil své osmdesáté narozeniny, kdyby mu zdraví a osud dopřál delší život. Zkouším si představit, co by na svých osmdesátinách asi řekl. Jistě něco „smysluplného“, což bylo jeho oblíbené slovo, a tak se díky němu po 89. roce stalo vyloženě moderním. Určitě by neřekl nic vulgárního. Zrovna nedávno jsem v jakémsi vzpomínkovém filmu viděla, jak jej režisér trápil větou, která obsahovala jedno sprosté slovo. Měl říci: „Stojí to za h….“, a vůbec mu to nešlo z pusy.
I za to si jej velmi vážím, protože jsem si jistá, že by se nikdy nechtěl zapojit do současné, často vulgární politiky s nenávistí, která se dnes objevuje bohužel na všech úrovních – od obecních zastupitelstev až po sněmovnu.
Havel je velká osobnost našich dějin, kterého nám záviděl a dodnes obdivuje celý svět. Proto na něj buďme pyšní a nezapomeňme na něj. Zaslouží si naše uznání za vše, co pro naši zemi udělal.
Čest jeho památce!
