Jsou to jenom náplavy

Často slýchávám tento termín, kterým nejen  starousedlíci, ale i lidé dlouhodobě v městě či obci žijící,  označují své spoluobčany, kteří se odkudsi čerstvě přistěhovali, přiženili či přivdali.  Mně toto označení nezní zrovna moc laskavě, ale při troše smyslu pro humor se to dá snad přijmout.

Pokoušela jsem se zjistit, kdy se vlastně překlopil význam skutečné náplavy resp. naplaveniny, tedy  něčeho, co naplavila voda, do mluvy o migraci lidí. Dočetla jsem se, že už za dob Karla Havlíčka Borovského se objevil termín – náplava cizinců. Není to tedy výraz nový, spíše nějakou dobu spal na okraji českého jazyka, postupem času se probudil a dnes se poměrně hojně používá. Zůstává však zatím jen v hovorové češtině, neboť oficiální slovníky jej ještě nezaznamenaly.

Zajímalo mě, zda se během věrného a  dlouhodobého pobytu na jednom místě, mohu z náplavy vymanit a stát se starousedlicí. Nemohu. Já například jsem a navždy budu v Libčicích náplavou z Jižních Čech a přiznám se, že to  vůbec neřeším. Těší mě být tam, kde náplavou nejsem i tady, kde jí již spoustu let jsem.

Osobně nemám moc ráda  budování jakýchkoli uzavřených  komunit, které nechtějí mezi sebe přijmout nikoho nového. Historie nám bohužel často dokazuje, že obzvláště komunity starousedlíků dokáží být někdy velmi nekompromisní. Trochu to zavání xenofobií, což doufám není a nebude v našem městě nikdy zakořeněno.

Když se kolem sebe porozhlédnete, najdete možná i ve vlastních rodinách náplavy, které milujete a byli byste nešťastní, kdyby se vrátily tam, odkud k vám připluly.

Není přeci vůbec důležité, odkud kdo je, ale jaký je.

Související články