Poté, co se Charta 77 objevila 7. ledna 1977 v různých světových médiích a byla opakovaně čtena v zahraničním vysílání rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, čímž se kromě samizdatu dosti úspěšně šířila mezi československý lid, se vedení KSČ rozčílilo natolik, že zorganizovalo masovou, do důsledku promyšlenou, odvetu za použití všech svých manipulačních prostředků, které jsme všichni dobře znali. Kdo se nepodřídil, čekal jej konec kariérního postupu, přesun na podřadnou práci nebo úplný vyhazov. Jeho děti nebyly přijaty na školu, celá jeho rodina a přátelé byli pod dohledem atd. atd.
Pro komunistický deník Rudé právo byli chartisté odsuzovanými zaprodanci, samozvanci, odpadlíky a zrádci, kteří podněcovali antikomunistickou ofenzívu, narušovali jednotu socialistických národů a naváděli lid proti bratrskému Sovětskému Svazu. Před nenávistnou buržoazií hájil tehdejší prezident Gustáv Husák na stránkách Rudého práva budování socialismu na leninských základech, který měl podle jeho slov zajišťovat ušlechtilé, pokrokové a humánní podmínky života všeho československého lidu…
Od 7. ledna se nejen v Rudém právu, ale ve veškerém československém tisku objevovaly články podobného charakteru, ke kterým byly připojovány protesty různých skupin lidí a jmenné seznamy všech, kteří je podepsali. Paradoxem na tom všem bylo, že se protestovalo proti něčemu, co v československém tisku nebylo nikdy zveřejněno.
K protestu proti Chartě 77 nebyl vyzýván jen běžný pracující lid, ale pro tehdejší vládní garnituru bylo obzvláště cenné získat podpisy od známých osobností, na které bylo vidět a které tak mohly být dobrým příkladem pro ostatní. A dařilo se. Snad všichni významní sportovci, herci, zpěváci, výtvarníci, spisovatelé a muzikanti byli pod pohrůžkou všech možných kariérních ztrát přinuceni vyjádřit svým podpisem loajalitu a podporu politice komunistické strany. Jejich jména pak byla bezprostředně opět publikována v Rudém právu.
Pamětníci jistě nezapomenou na 28. leden 1977, kdy do Národního divadla byli pozváni všichni významní představitelé československé kulturní fronty, jak tehdy byli označováni všichni, koho jsme znali z divadel, televize a filmu. Všem bylo jasné, že nepřijmout pozvání a nepřijít do ND by znamenalo ze dne na den z kulturní fronty zmizet. A tak hlediště ND bylo plně obsazené umělci, kteří se tak stali nedobrovolnými diváky a museli chtě nechtě vyslechnout Provolání československých výborů uměleckých svazů, jež se plamenně distancovaly od Charty 77, jejích autorů a sympatizantů. To by samo o sobě nebylo to nejhorší, na to jsme ostatně byli zvyklí, poslouchat něco, s čím jsme nesouhlasili, ale tentokrát to bylo jiné. Nikdo totiž nesměl ND opustit, dokud svůj souhlas s Provoláním resp. Antichartou, jak se mu bezprostředně začalo říkat, nepotvrdil svým podpisem. Podepsali snad všichni, ale pro mnohé z nich se to stalo černo bodem svědomí jejich života a neradi na tu chvíli vzpomínají. Podlehl i sám Jan Werich, Miloš Kopecký, Karel Gott, Jiří Korn, Waldemar Matuška, Helena Vondráčková a desítky dalších.
Byla to ta největší podpisová kampaň, kterou bych si troufla přirovnat povinnému celostátnímu referendu. Podobná shromáždění, jako bylo v ND, se konala na různých místech, např. 4. 2. 1977 v pražském Divadle hudby, kde se sešli a Antichartu podepsali umělci tzv. zábavného umění. Myslím, že si např. Miroslav Šimek a Luděk Sobota, kteří v tu dobu byli na vrcholu své popularity, dosti jasně uvědomovali, že když nepodepíšou, že tady pro ně končí veškerá „sranda“. A tak podepsali. Právě po podpisech takových známých osobností Rudé právo přímo prahlo a okamžitě jejich podpisy zveřejňovalo. Nebylo snad nikoho ze známých umělců, sportovců, lékařů, spisovatelů, architektů a všech významných osobností, kdo by se tomu nátlaku nepodrobil. Pokud se na pracovištích, v redakcích novin a časopisů, v galeriích či divadlech objevila Anticharta, bylo všem jasné, že se z podpisu beztrestně nevyvléknou.
Pro mě to byla vrcholná manipulace a zvůle vládnoucí moci, jež zašla tak daleko, že dokonce zlomila některé samotné signatáře Charty 77, kteří nakonec svůj podpis veřejně odvolali s tím, že buď nechápali, co podepisují, nebo, že jim to bylo podstrčeno, nebo že si teprve po podpisu uvědomili důsledky atd. A opět bylo toto jejich „pomýlení“ exemplárně publikováno v novinách, nebo dokonce zařazeno do televizního vysílání. Proč podlehli a jak velkému nátlaku museli čelit, si jistě dovedeme všichni, kdo jsme tu dobu zažili, představit.
