1. ledna 2017 uběhlo 40 let od Prohlášení Charty 77, což byly pouhé čtyři stránky strojopisu sepsané na obhajobu občanských a politických práv, ke kterým se naše země v r. 1968 přihlásila, jež byly na mezinárodní konferenci v Helsinkách roku 1975 stvrzeny a vstoupily v naší zemi v platnost zveřejněním ve Sbírce zákonů v roce 1976. Bohužel však v tehdejší Československé socialistické republice zůstávala základní občanská práva pouze prázdným pojmem na papíře.
A tak zásadní nespokojenost s tímto rozporem spojila lidi, kteří by se v normálně fungující společnosti díky rozdílnosti vzdělání, životních postojů a přesvědčení, možná ani nepotkali. Jejich Prohlášení se samizdatem neuvěřitelně rychle rozšířilo mezi lidmi. Svým stručným a srozumitelným způsobem poukázalo na diskriminaci a zlovůli vládnoucí moci, což oslovilo tisíce lidí, kteří „to“ podepsali.
Občanům byla odpírána svoboda, právo na vlastní názor, na vzdělání, náboženské vyznání, cestování do zahraničí, či získávání informací. Vše, co se vymykalo diktátu oficiální ideologie vládnoucí strany, bylo nekompromisně potlačováno a trestáno, ať už to byla myšlenka, názor, humor, umělecké dílo či hudební směr. Věznice byly plné „politických“, s kterými bylo nelidsky zacházeno za účelem zlomit jejich zdraví i důstojnost, a tím změnit jejich přesvědčení.
Tehdejší totalitní režim dokázal nedodržováním základních lidských svobod ovlivnit a vynalézavě ničit mnohé životy. Svévolně zasahoval lidem podezřelým z nepřátelství vůči státu do soukromého života, odposlouchával jejich telefony, otvíral korespondenci, dělal domovní prohlídky a k osobnímu pronásledování používal hustou síť informátorů, které získával vydíráním, k čemuž jim úspěšně posloužily hrozby nebo sliby.
Chartisté a jejich sympatizanti byli považováni za nepřátele státu a podle toho bylo s nimi, jejich rodinami či přáteli nakládáno. Bylo jich cca 1 900 a mnozí z nich za to, že „podepsali“ ztratili zaměstnání, nebo mohli pracovat jen na podřadných místech, jejich děti nesměly studovat, byli často i opakovaně vězněni za vykonstruované přestupky nebo byli přinuceni k opuštění republiky. Kdo jednou Československo ať už dobrovolně, z donucení, nebo ilegálně opustil, beztrestně se už vrátit domů nemohl.
Na toto vše ve svém prohlášení upozornilo volné a otevřené společenství lidí různého přesvědčení, víry i různých profesí, které spojila silná vůle, touha a statečnost prosadit v tehdejší politické atmosféře dodržování a respektování občanských a lidských práv. Trvalo to dlouhých a krutých 12 let represí, než konečně nastal převratný rok 1989 a Charta 77 dosáhla požadovaného výsledku.
Dnešní třicátníci a mladší při přečtení Charty 77 či poslouchání autentických vzpomínek nás, kteří jsme to vše zažili, těžko chápou, jak je možné, že jsme to dovolili a mohli v tom žít… A rozhodně nepřipouští a nedovedou si představit, že by se něco takového mohlo v naší historii opakovat.
Nikdo si to nepřejeme, a proto je třeba si vážit Charty 77, jež za celou dobu své existence neúnavně bojovala a vydala na pět set varujících dokumentů podrobně popisujících realitu tehdejšího Československa. Je třeba si vážit všech jejích signatářů a sympatizantů, kteří přinesli svému boji za dodržování lidských práv, která dnes považujeme za samozřejmost, velkou životní oběť v podobě těžko popsatelných ztrát.
Mohu-li si dovolit svůj osobní postřeh, tak bych zmínila především vzájemnou úctu a respekt, což jsem vždy při každém povídání o chartistech či s chartisty zaznamenala. Přestože svobodný čas po revoluci 1989 zvětšil rozdíly v jejich politickém směřování a rozfoukal je do různých stran, i politických, o to více je třeba obdivovat, že se za totality dokázali shodnout na tom podstatném a společně za tím jít v prostředí, kde jim doslova šlo o život.