Dnes, téměř přesně po čtyřiceti letech své existence, končí výroba kazet VHS a jejich přehrávačů. Dětem, které si pouští filmy přímo z Internetu případně z cédéček a nahrávají na mobil, zkratka VHS nic neříká. Ovšem střední a starší generace si jistě pamatuje na ten zázrak, kdy ty šťastnější rodiny si v 80. letech dovezly za nemalý obnos ze zahraničí videorekordér, složitě jej připojovaly ke své staré televizi a obtížně, někdy i nelegálně, sháněly kazety s filmy. Pak zvaly sousedy na společné „koukání“.
Po revoluci ´89 snad už neexistovala rodina, která by doma neměla video přehrávač a plné skříňky s kazetami v pěkných obalech, kterým grafici věnovali stejně velkou pozornost jako obálkám gramofonových desek či knih. V 90. letech se konečně začaly kazety prodávat i v českých obchodech, ale protože nepatřily zrovna k nejlevnějším, přátelé si je mezi sebou často půjčovali. Jako houby po dešti vznikaly video půjčovny resp. videotéky, což byl dobrý důvod k podnikání, protože půjčit si film za pár desítek korun bylo určitě lepší, než si ji koupit za pár stovek. Pokud si to pamatuji dobře, tak půjčovné bylo vždy nižší, než lístek do kina.
Postupem času se daly filmy i oblíbené pořady natáčet přímo z televize, což se občas neobešlo bez problémů, kdy např. ten, kdo byl zrovna doma, dostal za úkol natočit důležitý fotbal nebo detektivku a pak se při přehrávání ukázalo, že se mu to nepovedlo buď vůbec, nebo, a to bylo snad ještě horší, povedlo, ale bez konce, neboť na kazetě nebylo prostě dost místa. Chyběl-li takto někomu díl či konec dílu v té době začínajících nekonečných seriálů, nastala sháňka po známých…
Přehrávací zařízení také zaznamenalo svůj vývoj, i ve svém názvu. Dnes už si možná ani pamětníci nevzpomenou na tzv. magnetoskop či videomagnetofon, neboť se více vžil videorekordér či u nás familiárnější videopřehrávač. Nakonec úplně stačilo říci přehrávač, či video, a každý hned věděl, o co jde. Nejprve se skutečně prodávaly pouze přehrávače, ale za čas se na trhu objevily dvouhlavé i čtyřhlavé videorekordéry, které uměly nahrávat i kopírovat nahrávku z kazety na kazetu. Mimochodem zpočátku též skvělá šance na placenou službu občanům, neboť ne každý do tehdy poměrně drahého zařízení chtěl investovat.
A vývoj šel ještě dál. Kamery již nedrželi v ruce jen TV kameramani, ale s výrobou kazetových amatérských kamer vznikl další fascinující koníček – domácí natáčení. Ne, že by předtím neexistovalo, ale bylo to tak složité, že se tomu věnovali jen nadšenci s technickým nadáním. Amatérské video kamery na tzv. malé kazety, které se pak musely přehrát na VHS, už si mohl pořídit každý, kdo do toho chtěl investovat pár desítek tisíc. Nahrávaly se různé domácí oslavy, významné rodinné události i dovolené. Ovšem, věřte, že tahat s sebou na výlety na rameni brašnu s foťákem a k tomu ještě těžkou kameru s kazetami, bylo opravdu náročné. Přesto to stálo za to. Opět ideální možnost setkat se s přáteli a pobavit se při přehrávání. Velkou výhodou byla taková video kamera pro sportovce, kteří se tak snadno mohli podívat na své výkony, pustit si záznam zpomaleně a analyzovat, kde a v čem se mohou zlepšit.
V září 1976 vyvinula převratnou technologii záznamu zvuku a obrazu na kazetu VHS firma JVC, které je třeba poděkovat. Bylo to krásných čtyřicet let, a kdo máte doma ještě nějaké kazety schované, i když už jste se na ně roky ani nepodívali, radím – nevyhazovat! Brzy se stanou vzácnou sběratelskou raritou, neboť už dnes se prý ty originální dají na Internetu prodat až za padesát tisíc.
Jdu to spočítat, mám dojem, že mám doma poklad!!!
