Motto:
Život je někdy velmi skoupý, uplynou dny, týdny, měsíce a roky, aniž člověk zažije něco nového. Ale pak se otevřou dveře a dovnitř se vřítí lavina. V jednu chvíli nemáte nic, a najednou máte víc, než dokážete přijmout.“
Autor citátu: Santiago Coelho
Na jaře roku 2014 se mi konečně splnil jeden ze životních turistických snů, zavítat do oblasti nazývané kolébka lidstva pod himálajskými horami. Nabídka přišla zcela nečekaně a já se rychle rozhodl a připojil se k devítičlenné trekové expedici směřující do severní Indie. Musím ale nejprve sdělit několik informací, jak zaznamenávám poznatky.
Již od dětství je mi známo, že nemám dostatek trpělivosti, abych systematicky psal jakýkoli deník. Jsem narozený ve znamení Vodnáře, člověk extrovertní, žijící na „plný plyn“ a vnímající svět všemi smysly. Pokusím se zde vyjádřit některé své dojmy a poznatky z cesty za poznáním severní Indie, Kašmíru, Himálaje a tibetského budhismu. Část informací zde uvedených, jsem čerpal z odborných textů a z internetu.
1. Indie
Pouhým pohledem na mapu Asie shledáme, že zeměpisné označení subkontinent je příznačné. Sever je hornatý a dominuje pohoří Himáláj a Korákoram. Největší řeky jsou Indus, Ganga a Brahmaputra, které pramení v Himálajích.
Dnešní Indická republika je pozůstatkem daleko většího státního útvaru Britské Indie. Mahátma Gándhí a Džaváharlál Néhrú byli hlavními politickými vůdci při vzniku samostatné Indické republiky.
V roce 1947 se od Indie oddělil západní Pákistán a Bangladéš. Současná Indie má zhruba 1,3 miliardy obyvatel. Indie se někdy nazývá největší demokracií světa. Po Číně zaujímá druhé místo na světě v dynamice hospodářského růstu. Indie je státem mnohonárodnostním. Hlavní dorozumívací jazyky jsou hindi, urdu, bengálština a angličtina. V Indii je 29 svazových států a sedm svazových teritorií. Nejstarší historické zmínky a nálezy indické kultury sahají až do období 3 000 let před Kristem.
Hlavní náboženství vyznávaná v Indii jsou hinduismus a budhismus. Současná Indie je státem mnoha kontrastů. Můžeme zde vidět jak velikou bídu a zaostalost, tak i velkou hospodářskou vyspělost a vědeckotechnický pokrok. Severozápadní Indie je někdy nazývána střechou světa a kolébkou lidstva. Toto označení jí náleží plným právem. Mým turistickým cílem byla severozápadní Indie – svazové státy Džammú a Kašmír a Himáčalpradéš. Ostatní atraktivní místa v dalších indických státech zde nejsou popsány a jsou předmětem jiných poznávacích cest.
2. Kašmír, Ladakh a město Leh
Svazový stát Džamů a Kašmír je součástí Indie. Kašmír je bývalé knížectví v Himálaji. Na Kašmír si dlouhodobě činí nárok stát Pákistán. Některá severní teritoria jsou nyní pod správou Číny.
Oblast Ladakh se rozkládá mezi pohořími Himálaj a Korákoram. Většina obyvatel Ladakhu se vyznáním hlásí k tibetskému budhismu. Menšina obyvatelstva se hlásí k šíitskému islámu.
Jsem okouzlen nádhernými pohledy z paluby letadla na pohraniční hory mezi Indií a Pákistánem. Svou velikost ukázalo druhé největší horstvo světa – Korákóram. Jsou to pusté vysokohorské oblasti, kde se štíty šplhají zhruba do výše 6 000 m n. m. Velkolepé dojmy začínají po výstupu z letadla ve správním středisku oblasti Ladakh – Leh. Stojíme na letištní ploše v nadmořské výšce 3 600 m, lapáme po dechu a zíráme na blízké pětitisícovky, v jejichž sevření leží správní středisko Leh, někdejší hlavní město království Ladakh. Boeingy na letištní ploše vypadají v porovnání s okolními velikány jako dětské hračky.
Brzy jsme pohlceni ruchem města. Klíčovými pojmy jsou stovky lidí, prach a hluk. Pomalu si během dne uvědomujeme další skutečnost – špatně se nám dýchá. Město Leh je rozkopané, probíhá intenzivní oprava dopravní infrastruktury. Celé město se horečně připravuje na příjezd duchovního vůdce Tibeťanů Dalajlámy. Úroveň stavebních prací je dosti problematická. Často jsme svědky nekvalitního provedení díla. Všudypřítomná je zde těžká práce přidělená zejména ženám a dětem.
Budhismus vnímáme zatím hlavně očima. Potkáváme mnichy v typických úborech. Nad městem se tyčí královský palác a klášter. Stačí se rozhlédnout a spatříme v dálce tibetské čhörteny (stúpy) – schránky na obětiny.
Nasáváme intenzivně atmosféru oblasti, která do Indie z kulturního hlediska spíše nepatří. Trefné označení Ladakhu je Malý Tibet.
Ubytováváme se v soukromí rodinného penzionu. Pomalu si zvykáme na zdejší pravidla. Divíme se tomu, že v místnostech nikde nejsou věšáky a klademe šatstvo na zem. Majitelka penzionu nás s úsměvem zve na čaj. Rádi přijímáme a rázem jsme obohaceni o zcela nové poznatky. Čaj je s mlékem a v další nádobě je čaj slaný. Ladačané se smějí a nechápou, že náš čaj je jiný. Velice taktně jsme upozorněni, že když usedáme, nemáme vystrkovat nohy do místnosti, nýbrž je přirozeně složit pod sebe. Sedět se zkříženýma nohama se nikomu nedaří. Kloubní systém a nastupující artróza řekly nám Evropanům své kategorické ne. Můj obdiv ke štíhlým Ladačanům, důstojně sedícím se zkříženýma nohama, bez ohledu na věk, tím pádem vzrostl.
Na tabuli jsou přineseny suché ječné placky, které nás budou provázet po celou dobu pobytu v Kašmíru.
Lidé v Ladakhu jsou velmi přátelští. Většinou jsou schopni se dorozumět ladacky, tibetsky, anglicky a mnoho z nich ovládá urdštinu a hindštinu. Ladačané na mě činí dojem, že jsou trochu elitou severní Indie. Vlastní domy, pole, koně a jsou velmi pracovití. Všude po městě se čile pracuje a na těžké nádenické práce jsou najímáni zejména příchozí Nepálci a občas zahlédneme typické tváře pracovníků ze svazového státu Bihár.
Povinnou pro mne byla návštěva místní tržnice, kde převládaly upomínkové předměty s budhistickou tématikou. Na stěnách mne zaujaly nápisy s výroky dalajlámy, z nichž mě nejvíce utkvěl v paměti tento:
„Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí.“
Dny ve městě Leh byly vyplněny návštěvami místních památek. Nejhezčí byl královský palác a místní budhistický klášter nad městem.
Leh byl jedním z posledních míst, kde bylo možné se spojit s okolním světem. Mobilní telefony překvapivě vůbec nefungovaly, ale internet občas šel, pokud nebyl výpadek proudu. Tušil jsem, že tomu tak v budoucnu nebude a pro jistotu jsem domů poslal e-mail, že se po další tři týdny neozvu.
Konec 1. části.
Pavel Bartoš
