Vliv cizích jazyků na naši řeč je nepopiratelný. Převzatá slova i místní pojmenování natolik zdomácněla, že si ani neuvědomujeme jejich cizí původ.
Cestuji v tuzemsku rád a dá se říci často. Na svých cestách objevuji krásy naší vlasti ať jsou to hrady, zámky, tvrze, kostely nebo přírodní zajímavosti. Kromě zážitků a fotografií, si z cest odnáším i báječné jazykové poznatky. Česká země nebyla vždy domovem jenom pro Čechy. Začneme-li pěkně od počátku, tak nade vší pochybnost zde prvními domácími pány byli Keltové. Ti se vynořili kdesi z hlubin neolitu a byli prvním národem v Boiohaemu, tedy v zemi Bójů, která později vešla ve všeobecnou známost jako Bohemia, nebo případně Böhmen. Keltští Bójové nám kromě názvu naší vlasti zanechali i mnoho zeměpisných pojmů. Jsou to například názvy řek: Jizera /Isar – divoká/, Labe /Albis – bílý/, Mže /Mtsa – páchnoucí/. Dále jsou to jména hor – Říp /Rif/, Ers a snad i jiné.
Někde na počátku našeho letopočtu do Bohémie vtrhli Germáni a z keltského Boiohaema se postupně stalo Böhmen. Germáni nám v naší zemi zanechali nesmazatelnou jazykovou stopu. Příkladně, přijedu-li do Tanvaldu, napadne mě, že tam kdysi býval Tannenbaum wald /jedlový les/, tedy zkráceně a počeštěně Tanvald. Místní název Vansdorf /Warns dorf/ je též čitelný. Pojedete -li někdy směrem k Lovosicím, můžete vystoupat na neveliký kopec Hahnberg /Hahn berg – kohoutí vrch/. Kdo by neznal Hazmburk /Hassen burg – zaječí hrad/. Typické je, že čeština od němčiny převzala například řemeslné výrazy jako drát, kilner, pajzr, kýbl, hupcuk, forichtung atp.
Ve východní části naší země se lze setkat s místními názvy svědčícími o expanzi kočovných ugrofinských Maďarů. Tak nám po nich zbyl Uherský Ostroh, Uherský Brod, Uherské Hradiště a snad i Uherčice u Hustopeče a Uhersko na trati Choceň Pardubice. Uhři mimochodem byli příčinou zániku slibně se rozvíjejícího prvního státního útvaru na našem území – Velké Moravy.
Čechy se staly již v raném středověku (10 stol.) domovem Židů. Naši Židé náleží k aškenázské populaci. Židovský obchodník Ibrahim Ibn Jakub dorazil do Čech snad již v roce 965. Po Židech v našem jazyce zůstalo mnoho výrazů. Jsou to například slova: sobota, amen, aleluja, mesiáš, jubileum, nimrod, satan, safír, Metuzalem atp. Velmi často slyšíme výrazy jako košer – čisté, mešuge – blázen, chucpe – nevkusné, kibuc – osada, atp. Jedná se o tzv. hebraismy.
Velký vliv na češtinu měl příchod křesťanství, které obohatilo naši řeč zejména o výrazy z řečtiny a latiny.
S rozvojem vědy, techniky, dopravních prostředků, cestování a výměny informací do češtiny vtrhly výrazy z angličtiny, francouštiny, italštiny, ruštiny a dalštích jazyků. Je zbytečné je jmenovat, všichni je známe a často svým množstvím a zkomoleninami hyzdí naši řeč. Naprostá revoluce v této oblasti nastala s příchodem internetu a sociálních sítí.
Na závěr se pozastavím u českých místních názvů, které mě vždy naplňovaly zvědavostí dopátrat se jejich původu. Notoricky známé jsou místní názvy Hrdlořezy, kde se snad v minulosti mohlo přijít o hrdlo, Litoměřice, kde prý měšťanům při odvodu daní bylo „líto měřice obilí“. Na Vysočině u Dolních Kralovic, lze zavítat do Vraždových Lhotic. Je zahaleno tajemstvím, stala-li se zde nějaká vražda, nebo osada náležela nějakému muži s bizardním příjmením? U Růžkových Lhotic a Vrchotových Janovic na benešovsku si snadno domyslíme, že osada náležela nějakému Růžkovi a Vrchotovi. Kde však se vzal místní název osady Pohledští Dvořáci u Havlíčkova Brodu, to zatím nevím.
Vliv cizích jazyků na naši řeč je natolik silný, že zaujal i archeology a vznikl i speciální obor s názvem lingvistická archeologie.
Pavel Bartoš
