Ing. Jiří Lain, 42 let, ženatý, otec tří synů, stavař, od roku 2010 zastupitel města a od roku 2014 náš nový místostarosta.
Jiřího Laina jsem poprvé potkala při přípravách na volby v roce 2010. Od té doby jsem jej měla možnost zpovzdálí pozorovat při práci v zastupitelstvu a k mé velké radosti mi pozvolna naplňoval první dojem, který jsem si o něm tenkrát udělala. Je to inteligentní, srozumitelný, pragmatický, zodpovědný, spolehlivý a trpělivý kolega, který si umí stát za svým, ale zároveň dokáže vyslechnout, přijmout a dokonce i rozvíjet rozumný názor druhého. Navíc skvělý táta a sportovec. Tak já vidím našeho nového místostarostu, kterému jsme ve volbách přidělili po starostovi druhý nejvyšší počet hlasů, a tak se po právu stává v našem městě mužem číslo dvě.
Jste libčický rodák?
Ano, na svět jsem přišel v pražské porodnici, ale od narození bydlím v Libčicích. Měli jsme rodinný dům v Letkách, trochu víc ve svahu, než je obvyklé, trochu odříznutý od okolí, ale na klidném místě, obklopený zelení, kam jen oko pohlédlo. Po vysoké škole jsem nastoupil do zaměstnání v Praze a začal jsem trochu inklinovat k hlavnímu městu, ale cítil jsem, že to pro mne moc není. Uvědomoval jsem si, že své děti bych raději viděl běhat po libčických stráních, než mezi pražskými paneláky. Když jsme pak s přítelkyní, nyní mou manželkou, řešili společné bydlení a rodiče mi nabídli možnost rozšíření jejich rodinného domu o další bytovou jednotku, nebylo o čem přemýšlet. Pustili jsme se do práce a vybudovali jsme si domov pro záhy se rozrůstající rodinu v mém rodném městě.
Pracujete v Kralupech, tak je bydlení v Libčicích pro vás i časově výhodné.
To, že jsem získal zajímavou práci nedaleko bydliště, ještě více umocnilo můj zájem zůstat v Libčicích. Neztrácím čas dlouhým cestováním do práce a zpět, a snad každý den si tu výhodu uvědomuji.
Byla to tedy dobrá volba?
Ptáte-li se, zda bych s odstupem času volil jinak, tak na sto procent vím, že to bylo správné rozhodnutí a v žádném případě bych neměnil. Sám jsem tu vyrůstal, zapustil kořeny, narodily se tu všechny mé děti, žijí tu moji rodiče, rozsáhlé příbuzenstvo a přátelé.
Podle psychologů je klidné rodinné zázemí, milovaný partner a jistota pro výchovu dětí nejčastějším snem mnoha jejich klientů.
Pokud to tak je, tak patřím k těm šťastným, kteří ten sen žijí. Výborně spolu všichni vycházíme, navzájem si pomáháme a podporujeme se, což bylo a je i v dnešní době velmi důležité. Navíc tu mám kamarády a vrstevníky, kteří neváhají pomoci a přiložit ruku k dílu, když je třeba. Mám vždy s kým a kam jít sportovat, nebo jen tak posedět.
V nedávno publikovaných volebních programech jsme četli plány snad všech subjektů, kteří chtějí usilovat o to, aby byly Libčice hezké místo k žití.
Jak jsem již naznačil, spokojený život vidím především v dobrých vztazích v rodině, v přátelích a v seberealizaci v práci. Co se týče prostředí, kde žijeme – stále je na čem pracovat. V tom se ztotožňuji se svými kolegy a jsem ochoten se v rámci svých možností do zlepšení podmínek v našem městě zapojit.
Chodil jste do místní základní školy?
Ano, jsem samozřejmě odchovancem místní školy. V dobách mé školní docházky se myslím dosti vzácně uvažovalo o tom, že by děti mohly dojíždět do jiné školy, ať už z důvodu studijní specializace jako jsou sportovní či jazykové školy nebo víceletá gymnázia či z důvodů lepší dostupnosti pro jejich rodiče. To je myslím trendem až dnešní doby, kdy se rodiče rozhodují, co jim a jejich dětem bude dlouhodobě více vyhovovat a jakým směrem se orientovat už na základní škole.
Jak jste toto vyřešil u svých dvou starších synů?
Budete se divit, ale první dva, kterým je dnes 13 a 9 let, do místní školy nechodí.
No to se divím. Jak se to přihodilo?
Ten nejstarší tady nastoupil regulérně do 1. třídy a vše nasvědčovalo tomu, že to bude v pohodě, za což mohla zejména jeho skvělá třídní učitelka. Možná si pamatujete na tu nešťastnou dobu, kdy ale těžce vázla komunikace s tehdejším vedením školy, jehož metody neodpovídaly představám mnohých rodičů ani učitelů. Spousta učitelů dala tenkrát výpověď a my, stejně tak jako řada jiných rodičů, jsme přeřadili syna do jiné školy. I když se od té doby situace na naší škole pod současným vedením diametrálně změnila k lepšímu, druhý syn nastoupil z čistě praktických důvodů na stejnou školu, jako ten starší.
Naštěstí máte doma ještě benjamínka.
Tomu je zatím jeden rok, takže až mu bude šest, budou už jeho bráchové ze základky venku. Je tedy velmi pravděpodobné, že ten náš nejmladší zasedne do stejné třídy, kde jsem kdysi sedával já.
Máte náročnou práci, velkou rodinu, věnujete se sportu, jste fotbalovým trenérem, proč jste k tomu všemu ještě vstoupil na nejistou půdu komunální politiky?
Přivedl mě k tomu před více než čtyřmi lety můj strýc, kterému byla, nebojím se to říci, coby váženému občanovi Letek, nabídnuta spolupráce s Liběhradem. Vzhledem ke svým četným aktivitám a zájmům však tehdy nabídku nepřijal a namísto toho oslovil mě s tím, že bych jako „starousedlík“, navíc stavař mohl uvažovat o aktivní podpoře městu, což lze například vstupem do komunální politiky. Svého strýce si velice vážím a vím, že jeho názory a myšlenky vycházejí z bohatých životních zkušeností, a tudíž mají hlavu i patu.
Tak jste do toho šel?
Ano, ale protože jsem svým založením spíše praktik než politik, nejdříve jsem pečlivě zvažoval, jakým způsobem jsem městu schopen nejlépe prospět.
Jaké tedy bylo resumé?
Došel jsem k názoru, že jsem snad díky svému technickému vzdělání a zkušenostem s vedením firmy schopen vnést do „politikaření“ spíše konstruktivního technického ducha.
A povedlo se vám to?
To by mohli hodnotit spíše druzí, ale já doufám, že ano, neboť jsem byl poslední volební období členem investiční komise, která je, jak známo, důležitým poradním orgánem rady města. S plánováním staveb či rekonstrukcí a jejich realizací mám bohaté zkušenosti, a tak jsem měl možnost městu něco ze svého oboru nabídnout.
Jak hodnotíte situaci po volbách? Jste spokojený s výsledkem?
Vadí mi, jak lidé často mluví o tom, že jsou s něčím nespokojení, že by to chtělo nějakou změnu a že by se něco mělo udělat jinak, místo toho, aby hledali způsob, jak se domluvit a pokusit se změny realizovat. Chybí mi vstřícný přístup k partnerovi v jednání a potřebná trpělivost ve vyjednávání. Pozitivní změny mohou nastávat pozvolna, přirozeným vývojem a hlavně vlastním přičiněním. Člověk je od přírody tvor nespokojený, ale otázkou zůstává, do jaké míry si za tu nespokojenost může každý z nás sám. Pokud je s tou nespokojeností spojena snaha o zlepšení, tak je to v pořádku, ale v okamžiku, kdy nespokojenost začne ničit své okolí, je to škodlivé a určitě to nevede k prospěchu.
Tak teď nevím. Jste, či nejste spokojený?
S výsledky voleb jsem samozřejmě spokojený, protože se ukázalo, že je v Libčicích více občanů, kteří oceňují dobře nastartovaný vývoj našeho města a vidí zlepšení. Nakonec to ve volbách vyjádřili svými hlasy a pro nás, kteří jsme je obdrželi, je to zavazující.
A s čím spokojený nejste?
Vlastní situací po volbách už tak nadšený nejsem. Měl jsem představu, že by spolupráce s nekoaličními subjekty, které jsou nedílnou součástí zastupitelstva, mohla být lepší. Jsem ale optimista, a tudíž věřím, že není všem dnům konec a že se nám přeci jen podaří najít společnou řeč. Vím, že nemůžeme mluvit a myslet všichni stejně. Co člověk, to názor. To je v pořádku, to nás rozvíjí, obohacuje, to nás směřuje kupředu, ale není třeba se navzájem osočovat a osobně urážet. To nás oslabuje, obírá o čas a chuť k práci.
To víte, politický boj je politický boj.
Vidíte, a to mě nejvíce zaráží, jak lidi rozděluje tzv. politická příslušnost. V běžném životě jsou to správní lidé, sousedé, kamarádi, vážené osobnosti, ale jak se přejde na politickou půdu, je tu hned nevraživost, osobní odstup a netolerance. Tím spíše mě udivuje, když se tak děje na malém městě, kde by nám všem, bez ohledu na politickou příslušnost, mělo jít o to samé – o prosperující město.
Moje řeč, ale doufejme, že se situace stabilizuje a budete společně plnit své volební plány. Vy dokonce ve funkci neuvolněného místostarosty. Stihnete to při své práci a rodině?
Co se týče času – máme ho přece všichni stejně. Je to jen otázka priorit a jakéhosi časového harmonogramu současně s vkladem energie a aktivity. Měl jsem dost času na rozmyšlenou, rozhodl jsem se a jsem v tuto chvíli přesvědčen, že jsem se rozhodl správně.
Čemu se jako místostarosta budete na úřadě věnovat?
Stejně tak jako doposud bude mou hlavní prioritou kvalitně a zodpovědně plnit všechny povinnosti zastupitele, ke kterým se teď nově přidají i povinnosti místostarosty. Rád bych i tady uplatnil zkušenosti ze své profese, což je stavebnictví a s tím spojené sounáležitosti. Už vím, že mým úkolem bude získávání grantů a dotací. Kromě toho bych rád využil svého vlivu na podporu veškeré sportovní aktivity mládeže, protože sám z vlastní zkušenosti vím, jak je sport důležitý pro zdravý vývoj dítěte a konec konců i pro život nás dospělých.
Zbyde vám čas i na malé fotbalisty, které trénujete?
Odmala jsem tíhnul ke sportu. Jak byla volná chvilka, hned se šlo s „mičudou“ na hřiště. Své mládí mám spojené s místním fotbalovým klubem a díky prvnímu synovi jsem se stal i trenérem. Už sedm let se pravidelně věnuji malým fotbalovým nadějím a velmi nerad bych se této činnosti, která mi přináší velkou radost, vzdával.
Věřím, že nebudete muset. Vraťme se ale k těm investicím. Slyšela jsem kritiku, že se tu pořád staví nějaké chodníky a zbytečně se utrácí peníze?
Já jsem úplně opačného názoru, ale připouštím, že je to dáno mou profesní deformací. Od té doby, co jsem vyšel ze škol, tak pořád jen plánuju, buduju a stavím či přestavuji, takže mi vůbec nepřipadá, že by se zrovna v Libčicích nějak moc stavělo. Naopak si myslím, že se tak u nás děje v umírněných mantinelech. Nemáme tu žádné přehnané megalomanské projekty, žádný neudržitelný rozlet a především žádné dluhy. Přitom nestagnujeme, rozrůstáme se pozvolna a citlivě udržujeme pozůstatky historie.
Byl jste v minulém volebním období členem investiční komise, takže asi nejlépe víte, zda byly dosavadní investice dobře zvolené.
Jsem přesvědčen, že se město Libčice chová jako správný hospodář. Pracuje s tím, co má a nepouští se do vizionářských projektů, na které nemá. Naopak, vždy si nechává rozumnou rezervu na nepředvídatelné výdaje. Jsem naprosto ztotožněn s postupem, že nejdříve je třeba investovat do toho, co je nevyhnutelně potřeba a bez čeho se nelze obejít. Pak následují projekty na zvelebení a zušlechtění a v poslední řadě lze investovat do záležitostí nadstavbových, bez kterých se klidně obejdeme. Když na ně ale zbydou peníze, tak proč je po vzájemné shodě neinvestovat pro radost a potěšení všem.
Co tedy patří do té nevyhnutelně potřebné investice naší blízké budoucnosti?
První, co mě při této otázce napadne, je školka resp. rozšíření kapacity stávající budovy. I když jsou obce a města, které tuto situaci neřeší, u nás se to již řeší. Máme Klubíčko, kterým jsme letos naléhavou potřebu vyřešili, ale v budoucnu je rozšíření kapacity školky nutné a je to naší prioritou číslo jedna.
A co by mohlo být tím sice zbytným, ale pro radost a potěšení všech?
Jsem hodně ovlivněn sportem a děním kolem něj, takže dle mého názoru by se v Libčicích uplatnila víceúčelová krytá hala. Mohli by ji využívat Sokolové, žáci základní školy, ale i naši úspěšní házenkáři, kteří jsou nuceni dojíždět na tréninky do haly v Chýni u Prahy. Takovou halu by jistě ocenili všechny libčické sportovní kluby, které se zejména v zimním období do stávající sokolovny sotva vejdou a široká veřejnost by jistě uvítala možnost sportovního vyžití bez dojíždění.
Není právě toto ten vizionářský projekt, na který nemáme?
Jsem si dobře vědom toho, že vybudování takové haly není malá investice a jsem si samozřejmě vědom i náročného provozu takové budovy, ale sportovní hala v Libčicích – to je můj sen.
Také máte pocit, že lidi u nás mají větší zájem o sport, než o kulturu?
Nenapadlo mě to srovnávat, ale asi máte pravdu. S kulturou je to v naší obci dosti nevyzpytatelné. Sám jsem byl několikrát přímým svědkem toho, že byť i hvězdně obsazená produkce měla diváků poskrovnu. Pak je otázkou, zda má vůbec cenu něco takového, často nákladného, organizovat.
Možná je to tím, že máme v dosahu hlavní město, kde je výběr kulturních akcí nepřeberný. Proto jsem zastáncem současného trendu, kdy město hojně podporuje občanské aktivity, které většinou s návštěvností problémy nemají.
S tím nelze než souhlasit. Vždy zvednu ruku pro podporu talentované mládeže a rodičovské či spolkové aktivity, které potěší jak děti, tak dospělé. Vždy rád podporuji a velmi oceňuji výsledky žáků naší ZUŠ, kde se pořádají velmi pěkné koncerty, u kterých si opět musím ale postesknout nad tím, že v hledišti často zasednou jen rodiče a rodinní příslušníci interpretů.
To je sice pravda, ale naštěstí je jich tolik, že často sedí i na zemi. Říkal jste, že jste absolventem bývalé „lidušky“. Na co jste hrál? Nebo ještě hrajete?
Několik let jsem se učil na kytaru. Pak jsem se uchýlil ke sportu a na kytaru sedal prach. Teď se kytaře věnuje můj druhorozený syn, tak si někdy zahrajeme spolu.
Jste coby sportovec schopen přijmout porážku?
Každý sportovec chce vyhrávat, ale ne vždy se to daří. Velkou školou pro mne byla asijská bojová umění, která jsem studoval a dost dlouho jsem se jim věnoval. Myslím si, že právě sportovní prohry dokážou člověka dostatečně posílit. Je důležité umět neúspěch přijmout, analyzovat jeho důvody, přiznat si své slabiny a odnést si i z porážky něco pozitivního do budoucnosti.
Co třeba?
Především poučení se z vlastních chyb, lepší pochopení taktiky soupeře a především motivaci k lepšímu výkonu. Toto vše lze aplikovat do jakékoli jiné činnosti, životní situace i mezilidských vztahů. Sám pro sebe jsem učinil poznání, že ačkoli v srdci zůstávám stále bojovným sportovcem, cítím, že se mi pozvolna vytrácí touha po vítězství a mnohem více mi záleží na cestě k vytyčenému cíli.
Snesete se s lidmi, kteří mají opačný názor než vy?
Troufám si tvrdit, že nejsem konfliktní typ. Uznávám, že každý má právo na svůj názor a klidně může být jiný než ten můj. Někdy mě dokonce baví mluvit s lidmi, kteří jsou schopni rozumně argumentovat a i když se nakonec neshodneme, mohu s nimi dál spolupracovat či kamarádit. Horší je to s těmi, kteří nekompromisně prosazují svůj názor, a dokud není po jejich, není s nimi řeč. S takovými se špatně pracuje a jejich společnost pak už ani moc nevyhledávám.
Dovedete uznat svou chybu?
Jak se říká „chybovat je lidské“, takže na uznání své chyby nevidím nic špatného. Naopak, někdy to může být ten nejlepší odrazový můstek k tomu být lepší a trochu na sobě zapracovat.
Umíte čelit kritice?
Nemám patent na rozum a připouštím, že se mohu někdy mýlit. Slušná a konstruktivní kritika je na místě a někdy je přímo nutná k tomu, aby se diskutovalo a nacházela se lepší řešení. S tím nemám problém, ale co nemám rád, je kritika za každou cenu, která se více podobá pomluvě. Autor takových výroků obvykle zlomyslně znevažuje všechny dobré úmysly a výsledky práce druhých, aniž by sám čímkoli přispěl. Takový kritik většinou nechce dělat nic jiného, než pošpinit druhého a často je k tomu veden nějakou osobní záští. To není dobrý partner ani pro výměnu názorů, protože obvykle nechce a není schopen vyslechnout protistranu, a tudíž není schopen jeho názorům porozumět.
V pozici místostarosty se stáváte osobou veřejnou a můžete být vystaven nespravedlivé kritice i pomluvám? Jste vy a vaše rodina na to připraveni?
Co se týče rodiny, tu bych do toho nerad zatahoval a nechal ji klidně stranou. Svou kandidaturu jsem zvažoval sám a po zralé úvaze jsem přijal i funkci místostarosty. Je to čistě mé rozhodnutí a můj postoj. Byl bych velmi zklamaný, kdyby tím moje rodina a zejména naše děti jakkoli trpěly.
Co byste vzkázal občanům města?
Nenazval bych to vzkazem, spíše přáním. Potěšilo by mě, kdybychom se uměli více radovat z toho dobrého, co se v našem městě děje a přál bych si, aby si občané uvědomili, že všichni zastupitelé jsou lidé, kteří jsou ochotni se na svůj úkor a ve svém volném čase věnovat práci pro blaho všech a nesou za své konání velkou zodpovědnost.
Je prosinec, brzy budou Vánoce a rok s číslem 2015. Jak by zněla vaše novoročenka?
Važme si toho, co máme, hledejme radost a vyžití ve sportu i v kultuře a mluvme raději o tom, co se nám líbí, co se nám povedlo a z čeho máme radost.
Děkuji za rozhovor a do své novoročenky pro vás píšu přání všeho nejlepšího doma, v civilním povolání i ve sportu a úspěšné splnění všech vašich plánů ve funkci místostarosty.
Hannah Bartíková
Převzato z Libčických novin – prosinec 2014
