-
Budhismus – budhistické kláštery – mniši
Slovem budhismus (též buddhismus) se dnes rozumí souhrn všeho učení, jež se během 2 500 let vyvinulo z učení indického prince jménem Siddhártha Gautama. Ten údajně usedl pod strom, ponořil se do hluboké meditace a dosáhl probuzení. Od té chvíle je nazýván Buddha Šákjamuni.
Po svém probuzení si Buddha dokázal v očištěné a soustředěné mysli vybavit své jednotlivé minulé životy. Potom mohl vidět, jak ostatní bytosti umírají a hned se znovu rodí podle svých skutků, řeči a způsobu myšlení. Poznal, že hlavními příčinami tohoto znovuzrození jsou myšlenky poskvrněné touhou po smyslových zážitcích. Vydal se na cestu do Váránasí, kde vyložil Čtyři vznešené pravdy. Až do svého osmdesátého roku žil jako putující mnich a vysvětloval učení, nazývané jako Dharma. Ve své vlastní tradici zen buddhismus tvrdí, že Buddha předal zkušenost probuzení svému nejlepšímu žákovi Mahákášjapovi tak, že ukázal na květinu a mlčel.
První koncil, svolaný krátce po Buddhově smrti, trval několik měsíců. Jeho účastníci se snažili zaznamenat přesné znění Buddhových slov pro další generace. Na druhém koncilu vyhlásila budhistická doktrína zásadu: pokud nejsou porušovány hlavní předpisy učení, je povoleno přizpůsobit se podmínkám a zvykům oblasti, ve které se žije. Budhismus se postupně stal důležitým náboženstvím Indie.
Důsledkem muslimského vpádu do Indie ve 12. století, byla ztráta většiny budhistických textů, ale také jeho šíření z Indie do okolních zemí. Budhismus tak na svojí pouti po jazykově, historicky a kulturně odlišných oblastech Asie do sebe vstřebával místní prvky. Současnou osobností, šířící budhismus po celém světě, je dalajláma, který byl okolnostmi donucen opustit svůj rodný Tibet. V budhismu se často používají termíny jako karma, oblíbené jsou také různé mandaly.
Kláštery či chrámy, ladakštinou se jim říká gompa, patří mezi perly při cestování Ladakhem. Na skalních ostrozích vyčnívají jako šperky z pustých hor a ukazují, kde jsou duchovní místa. Kláštery fungují též jako kulturní centra. Ve všech klášterech bydlí mniši, kteří se starají o provoz kláštera, případně o lidi z celé vesnice. Dříve kláštery fungovaly i jako pevnost, která chránila obyvatele před nájezdníky. Dodnes, když například přijdou povodně, hledají lidi bezpečí v klášterech.
Na počátku ladacké cesty jsme navštívili řadu budhistických klášterů. Za všechny uvádím tyto.
Shanti stúpa
Shanti stúpa je jedním ze symbolů Lehu. Leží na protější straně města než Leh Palace a dostanete se k ní po Changspa Road. Nahoru vás dovede 157 schodů. Z plošiny od stúpy je nádherný výhled na celé město. Stúpa byla postavena japonskými budhisty a v roce 1983 byla inaugurována dalajlámou.
Leh
Nad královským palácem, až nahoře na hřebenu, jsou dvě stavení. Ta spodní je Tsemo gompa, ta horní je původním královským palácem Tsema velikého (Namgyal Tsemo). Traduje se, že král původně bydlel pouze v horním paláci. Pak ale zjistil, že by se neměl povyšovat nad místní božstvo v chrámu, a tak si nechal postavit spodní palác, kam se přestěhoval.
Za zmínku stojí i informační tabule u spodního paláce, které vypráví o moravských bratřích, kteří přišli do Lehu jako jedni z prvních Evropanů. Založili tady školu (dodnes se jmenuje Moravian Mission School), naučili místní používat kamna a komín, a kdo ví co ještě. Ale pozor, jejich jména napovídají, že to byli Sasové.
Alchi
Chrámy v Alchi patří k jedněm z nejstarších v celém Ladakhu. Pochází z doby, kdy se tibetský buddhismus poprvé objevil v této oblasti. Budovy nejsou nijak architektonicky zajímavé, zato však skrývají cenné nástěnné malby. Mandaly a styl maleb se dosti liší od toho, co můžete vidět v jiných klášterech.
Shey
Shey je původním hlavním městem Ladakhu. Právě tady kdysi sídlil ladacký král. O pradávné důležitosti místa svědčí stovky bílých chortenů, které jsou rozeseté po planinách všude kolem. V 15. století se hlavní město přesunulo do Lehu. Zajímavostí místního paláce je 8 m vysoká socha Sakyamuni Budhi.
Thikse a Chemdey
Klášter v Thikse se majestátně tyčí na vrcholku nad vesnicí. V něčem mi svojí majestátností připomíná Potalu ve Lhase v Tibetu. Pod palácem je řada domečků pro mnichy, stúpy, … nahoře v klášteře je klášterní škola … ze střechy paláce je nádherný výhled do širého kraje, do údolí Indu, i na mohutný hřeben Ladakh range s nejvyšším vrcholem Stok-kangri. Hlavní zajímavostí kláštera je dvoupatrová socha Budhy. V horním patře uvidíte jen hlavu a ruce, ve spodním patře jen lokty a nohy složené do lotosového květu. Také zde naleznete relativně dobré popisky v angličtině, například text vysvětlující Samsáru (kolo života).
Hemis
Hemis leží skoro až na konci širokého údolí, ale jeho návštěva se jistě vyplatí. Hemis je jedním z nejbohatších klášterů v oblasti. Část z toho je dána tím, že je to zároveň jeden z nejbezpečnějších klášterů v oblasti, a tak se se zde ukrývaly i jiné relikvie. Sídlí zde hlavní představitelé budhistického řádu Golukpa. Můžete si zde prohlédnout muzeum plné starých náboženských předmětů a jiných pokladů. Hemis je známý svými festivaly, na kterých si turisté mohou prohlédnout taneční vystoupení v maskách. Právě sem proudí největší davy turistů.
Phuktal
Phuktal neboli také Phugtal Gompa je klášter, který se nachází v oblasti Ladakhu. Je vybudován na špičce skalnatého kaňonu pod otvorem velké jeskyně. Phugtal Gompa byl vestavěn přímo do útesu kolem 12. století, a je domovem asi 70 mnichů. Na protějším břehu jsme se utábořili.
Likir
je malé městečko a zároveň gompa (buddhistický klášter) v Ladakhu západně od Léhu. Klášter Klu-kkhyil (což znamená „duše vody“) byl postaven ve 14. století, v 18. století byl celý přestavěn. V klášteře se nachází 9 metrů vysoká pozlacená socha Budhy, která září do dálky. Klášter obývají lamové řádu gelugpa.
Prohlédli jsme si kláštery, obdivovali nástěnné malby a ostatní výzdobu a sochy Budhy. Účastnili jsme se též ranní modlitby. Spali jsme ale dlouho a trubače svolávající věřící k modlitbě jsme nezastihli. Sledovali jsme mnichy při obřadech i při jídle. Všude v klášterech jsem cítil klid a přátelské chování mnichů. Kláštery zde jsou mužské i ženské. V klášterech je spousta dětí. Já bych ale v klášteře žít nechtěl, protože i zde se projevují negativní projevy lidského chování, které shledáváme v uzavřených kolektivech kdekoli na světě. V Ladakhu nás všude na každém kroku provází budhistické projevy. Kláštery, čorteny, modlitební zídky, mlýnky, mniši a přátelské chování nás brzy uchvátily. Mám se ještě co učit, abych se Ladačanům přiblížil.
2. Treky po Ladakhu a Zanskaru
Na ladacké a zanskarské treky jsem se opravdu těšil. Tělo již signalizovalo potřebu pohybu. Začátek byl nenáročný, ale právě v této době jsem měl největší potíže. Snad byly způsobeny tím, že jsem se vyrovnával s nadmořskou výškou, málo pil a svou roli sehrál i fakt, že jsem si v prvních dnech (hloupě) nechránil hlavu proti intenzivnímu slunečnímu záření. Výsledkem byla nevolnost, bolest hlavy a zvracení. Překvapivým lékem se ukázalo vypití dvou lahví Pepsi Coly. Od té doby Pepsi Colu vnímám jako žaludeční lék. Nevolnost během dvou dní zmizela a já začal naplno prožívat radost z chůze ve vysokohorském terénu.
Velkou výhodou i nutností bylo využití koní a práce Ladačanů při transportu našich zavazadel (stany, spací pytle, potraviny atp.) Po celodenním treku jsme stavěli stany a Ladačané připravovali jídlo. Jídla byla prostá a sestávala se z rýže, luštěnin, obilovin, polévek a čaje. Byla to jídla výhradně vegetariánská, maso jsme neměli 3 týdny. Při tomto stravovacím režimu, za intenzivní celodenní chůze většina z nás zhubla v průměru asi o 10 kg. Chůze za tohoto stavu byla potěšením. Teplota přes den byla okolo 17 st. C po západu slunce klesala až k ranním teplotám –6 st. C. Veškerá hygiena se odbývala v chladných vodách himálajských řek. Vrcholem našich treků byl přechod sedla Šingola, kde jsme vystoupali do výše cca. 5 100 m n. m. Tento přechod jsme zahájili ve 3 hodiny ráno a do cíle jsme dorazili asi o 18. hodině. Bylo to velmi vysilující, ale psychicky posilující.
3. Fauna v Himálaji
Krajina v Ladakhu a Zanskaru je krásná, ale pustá, suchá a leží ve stínu Himálají. Střídají se zde extrémní teploty. Zelené oázy jsou v blízkosti řek a jezer. Pastevci jen stěží napasou koně a jaky. Z pohledu potravinového řetězce se zde vyskytují drobní hlodavci, svišti, lišky, vlci, skot (krávy a jaci), kozy, medvědi a šelmy kočkovité.
Savci
Co se týče savců, jsou pro Himaláje nejtypičtější kozy a ovce. V žádném jiném pohoří nenajdete tolik jejich druhů, jako právě zde. Žije tady argali Marco Polův, což je poddruh středoasijské ovce argali. Toto zvíře bylo ovšem téměř vyhubeno lovci, a to pro své krásné spirálovitě zatočené rohy. Také argali tibetský zasahuje do pohoří Himaláje. Jedná se o neuvěřitelně odolný druh ovce, který dokáže překonat teploty od ledově mrazivé zimy až po spalující letní žár. Dalšími himalájskými druhy koz a ovcí jsou kozorožec, tahr himalájský, koza šrouborohá, goral tmavý, takin, ovce modrá neboli nahur.
Mezi největší kopytníky Himáljí se řadí jak, který díky své plstnaté srsti dokáže přežít i v těch nejchladnějších nehostinných oblastech. Jaci patří do skupiny savců, kteří vystupují do nejvyšších nadmořských výšek. Bez těchto zvířat by místní horalé nemohli přežít. Medvěd hnědý a medvěd ušatý v Himáljích vyhledávají a požírají zdechliny savců, ale pochutnají si i na různých sladkých plodech a koříncích. Medvěd ušatý je podezírán z toho, že jeho otisky tlap daly vzniknout legendám o sněžném muži. Za zmínku stojí i další himálajské šelmy jako jsou smečky vlků i dhoulů, neboli vlků rudých, a najdeme zde i lišku tibetskou. Z menších druhů pak zde žije rys a kočka bažinná. Na většině území Himálají žije vzácný levhart sněžný (irbis). Lidé kolem vesnice Kargiak uvedli, že v zimě zahlédli dva exempláře irbisa.
4. Vegetace v Himálaji
Subtropický stále zelený les se ve výškách kolem 2 300 – 2 500 m n. m mísí s lesem smíšeným až do výšky 250 – 2 900 m. Ve vyšších nadmořských výškách je les nahrazen alpinskou vegetací ve 3 800–4 200 m křovinnou, od 4 200 do 4 600 m alpinskými loukami a do 4 900 m sutěmi se sporadickou travino-bylinnou vegetací. Od 4 900 m po nejvyšší vrcholy je pásmo trvalého ledu a sněhu. Na několika místech masívu je tato vegetační stupňovitost porušena ledovci. Zajímavě se jeví bujná vegetace při sestupu z Himálajských výšin do svahů ve svazovém státě Himachal Pradesh. Při sestupu až do výšky 2 500 m jsme náhle obklopeni bujnými porosty jehličnanů. Nejsem botanik, takže dále odkazuji zájemce na odbornou literaturu.
Závěr
Expedice byla velmi zdařilá. Přešli jsme hlavní himálajský hřeben a vystoupali do výšky 5 100 m n. m. Vděčíme za to zejména kvalitní přípravě našeho vedoucího a jeho zkušenostem horského vůdce. O věku účastníků hovořit není správné, protože všichni podávali sportovní výkony na úrovni lidí, zhruba o deset let mladších. Bez nadsázky se zde sešla parta turistů, kteří si dobře rozuměli. Žádný konflikt během tří týdnů nevznikl.
Přestože všichni účastníci trpěli různými banálními neduhy (nevolnost, bolest hlavy, průjem, puchýře, rýma atp.), bez reptání podstupovali naplánované denní příděly kilometrů. Průměrný úbytek hmotnosti členů výpravy po příjezdu domů činil 10 kg. Expedice uspokojila jak sportovce turisty, tak i lidi se zájmem o historii, kulturu a památky.
Věřím, že brzy najdu čas a sepíši zážitky ze státu Himachal Pradesh a hlavního města Indické republiky Delhi.
Dovoluji si všem členům naší „expedice“ vyjádřit svůj obdiv za perfektní zvládnutí extrémních situací a těším se na shledání na dalším treku.
Konec 2. části
Pavel Bartoš
